Divoká dramata lásky byla vždy vděčný námětem pro filmaře a téměř zárukou diváckého zájmu. Příběh Carmen odehrávající se v prostředí cikánů a pašeráků se stal také podkladem pro slavnou operu Georgese Bizeta a nejznámější je asi zpracování francouzského spisovatele Prospera Mérimého, kterým se také inspiroval španělský režisér Vicente Aranda. Ve světové kinematografii existuje na čtyři desítky adaptací tohoto slavného příběhu. První je italská verze z roku 1909 a jednou z nejosobitějších úprav je určitě francouzské Křestní jméno Carmen (1983) Jeana-Luca Godarda.

Vicente Aranda je i přes své počáteční experimentování v šedesátých letech - Fata Morgana (1965), kdy patřil do skupiny tzv. barcelonské školy (samovolně vzniklé seskupení režisérů, kteří se snažili být politicky angažovaní a přitom hledat nové formy filmové řeči), autorem klasickým, jenž neprovokuje a v jeho rukou se každý příběh mění na epické dílo plné citových výbuchů. My jsme měli možnost vidět v české televizi Žárlivost (1999) a na festivalu v Karlových Varech byla uvedena Johana Šílená (2002). Nejvíce uznávanými díly jsou Milenci (1990) a Libertarias (1996). Je autorem, jenž neprovokuje a divák si může být jistý, že se na plátně neztratí.

I v případě snímku Carmen: Divoká vášeň se nechal poměrně věrně inspirovat novelou Prospera Mérimého. Navíc děj uvozuje scénami, ve kterých vystupuje sám francouzský spisovatel, jenž se při své práci inspektora historických památek měl údajně setkat se skutečným Josém, od něhož si příběh vyslechl a zapsal. Carmen (Paz Vega) si zahrává s důstojníkem Josém (Leonardo Sbaraglia), kterého brzy naprosto pohltí do svých milostných intrik a ubohý muž se nechává svést na scestí zákona a postupně propadá tragické lásce.

Kameraman Paco Femenia (začínal u Pedra Almodóvara) zasadil děj do barevně působivých obrazů, v nichž se vše stává neskutečné a navozuje pocit kramářské písně, takže jen těžko podlehnete pocitu realismu. Zkušená ruka režiséra pečlivě rozmístila do děje stereotypy spojené se Španělskem a navíc Vicente Aranda umím ctít žánr – v tomto případě melodrama. Takže se setkáme s býčími zápasy, bojem na nože, vášnivými ženami a muži bojujícími o ženu, víno teče proudem a z krajiny sálá horko. Charakterově se žádná z postav nevyvíjí, jak to v příbězích červené knihovny bývá, a láska, zrada, nenávist i vášnivá touha vydrží až do konce.

Snímek je bezpochyby řemeslně dobře odvedeným dílem, které naprosto vzorově reprezentuje španělskou komerční produkci. V hlavní roli vystupuje Paz Vega, jež patří mezi hvězdy španělského hereckého nebe a čeští diváci ji mohou znát z dramatu Sex a Lucía (2001) nebo z komedie Druhá strana postele (2002). Jako svůdná a eroticky provokativní Carmen vytvořila jednu ze svých (i intelektuálně) nejnáročnějších rolí. Naopak Leonarda Sbaraglia, kvalitativně druhořadého argentinského herce, známe jen z sci-fi Intacto (2001). Za zmínku určitě stojí i hudba skladatele Josého Nieta. Jen těžko může soupeřit s Bizetovou operou, a tak jen nevýrazně doprovází děj.

Je pouze škoda, že do českých kin se v posledních letech dostávají převážně druhořadé španělské produkce. Vytváří se tak povědomí, že tamější kinematografie je průměrnou komerční produkcí bez valného významu.