Na vlně náhlého zájmu o fantastické filmy pro děti se do našich kin prosadil snímek Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň a jeho pokračování Letopisy Narnie: Princ Kaspian. Na rozdíl od Harryho Pottera či Řady nešťastných příhod však mají příběhy o pohádkové zemi Narnii mnohem hlubší kořeny. Pochází totiž z pera spisovatele C. S. Lewise, který svou rozsáhlou sedmidílnou ságu vytvořil již před více než půlstoletím.

Mezi desítky a stovky pohádkových tvorů, kteří Narnii obývají, smí vstoupit každý. Má to však jeden háček: musí být dostatečně mladý na to, aby neuvěřil povídačkám dospěláků, že takové místo se může vyskytovat jen ve fantazii snílků. Kdo jiný by uvěřil v existenci země, kterou obývají nejen upovídaná zvířata v čele se šlechetným lvem Aslanem, ale i bojácní faunové, plaché dryády a najády, hrdinní kentauři, přitroublí, avšak dobráčtí obři anebo zrádní skřítci? Jako první navštívila tuto kouzelnou říši čtveřice sourozenců Pevensiových cestou skrze skříň ve venkovském sídle stařičkého pana profesora. A od té doby je do Narnie následovaly mnohé jiné děti, jedny prožívaly svá velká dobrodružství na stránkách knih pana C. S. Lewise, celé generace dalších pak při jejich pročítání.

Rodák ze severoirského Belfastu Clive Staples Lewis se narodil 29. listopadu 1998, tedy ve zdánlivě poklidných časech konce devatenáctého století. Už jako dítě si zamiloval knihy, a ty se měly stát jeho celoživotním osudem. Oblíbil si hlavně dětské příběhy od Beatrix Potterové, po něco později projevil hluboký zájem o severskou mytologii. Se starším bratrem Warrenem si dokonce vybájili vlastní pohádkovou říši Boxen, osídlenou mluvícími zvířátky. Idylické dětství skončilo, když Cliveovi zemřela roku 1908 maminka a on i Warren putovali do Anglie na internátní školu. V patnácti se Clive, ovlivněn sérií rodinných tragédií, načas rozžehnal s křesťanstvím. V roce 1916 získal Lewis studijní stipendium na universitě v Oxfordu, již o rok později se ale coby dobrovolník zapojil do bojů první světové války. Na své devatenácté narozeniny dorazil na francouzskou frontu k říčce Somně. Z války si odnesl tělesné zranění, ještě více však trpěl depresemi a steskem po rodném Irsku.

Krátce po válce, v prosinci 1918 se Lewis vrátil do Oxfordu ke studiím, postupně absolvoval v oborech řecká a latinská literatura, filosofie, antická historie a anglická literatura. Mezi lety 1925 a 1954 působil na Oxfordu jako učitel a stal se předním odborníkem na středověké písemnictví. V polovině padesátých let pak nastoupil jako profesor středověké a renesační literatury na universitě v Cambridgi.

V třicátých letech se stal jedním z nejvýraznějších postav debatní skupiny The Inklings, do níž ho přivedl jeho blízký přítel J. R. R. Tolkien. Její členové, výhradně oxfordští intelektuálové, si dali za cíl prosazovat fantasii v literatuře a navzájem se podporovat v psaní fantastických próz. Právě zde Tolkien poprvé představil Pána prstenů a také Lewis tu předčítal ze svých děl. Pod vlivem Tolkienovým nalezl Lewis na konci dvacátých let cestu ke křesťanství, které se později výrazně otisklo v jeho literárním díle.

Jak už bylo naznačeno, vedle akademické dráhy se C. S. Lewis rovněž věnoval psaní fantastické prózy. V roce 1933 debutoval alegorickým románem The Pilgrim's Regress a později napsal například sci-fi triptych Space Trilogy nebo román Till We Have Faces, který převypravoval pověst o Kupidovi a Psyché. Dílem, jež Lewise celosvětově proslavilo a díky němuž jeho jméno setrvalo v žebříčku bestsellerů i po předčasném úmrtí svého nositele (zemřel 22. listopadu 1963 na selhání ledvin), byla sedmidílná série dětských knih známých pod souhrnným názvem Letopisy Narnie. První a nejpopulárnější z příběhů ze pohádkové země, nazvaný Lev, čarodějnice a skříň, vyšel v roce 1950, šest let poté pak vyšel závěreční díl Poslední bitva. Knihy, navazující na dlouhou tradici anglosaských příběhů pro děti, od Carrolovy Alenky až k Harrymu Potterovi, obsahují mnohé stopy křesťanského učení. Inspiraci ale Lewis nacházel také v antické, keltské a severské mytologii i v tradičních irských a anglických pohádkách, a tak se není co divit, že je Narnie pravidelně srovnávána s Tolkienovými příběhy ze Středozemě. V příbězích se rovněž odrážejí Lewisovy nostalgické vzpomínky na radostné dětství a život ve staré dobré Anglie (a stejně dobrém Irsku).

Na rozdíl od Lewise a Tolkiena však diváci znají tradiční Anglii jen zprostředkovaně z literatury a filmu. A je zřejmé, že v příštích letech bude tuto představu zastupovat vize dvou novozélandských tvůrců, Petera Jacksona (a hobití Kraj v Pánu prstenů) a Andrewa Adamsona (a pitoreskní krajinky z Letopisů Narnie). Kouzlo bezprostřednosti je tak již nenávratně pryč. Stejně jako u Pána prstenů jsou i filmové Letopisy Narnie ve své vizuální podobě mnohem rozmáchlejší, než jak si Tolkien i Lewis patrně představovali a než jak si je vysnili generace čtenářů.

Nejnovější film ze studia Walta Disneyho věrně sleduje dějovou linii předlohy, je však mnohem akčnější než poklidně vyprávěná kniha. O část svého kouzla příběh přišel snahou zakotvit snímek v realitě včleněním scén válečného bombardování Londýna, jemuž Lewis věnoval pouhou jednu větičku. Z filmu se rovněž vytratila část nadsázky, již v Lewisově knize zastupuje vypravěčův humorný komentář. Snímek tak působí jako obyčejný pohádkový spektákl, který se snaží opičit se po Pánu prstenů. Filmaři tak naplňují očekávání producentů a patrně i publika, které už ničím menším než rozmáchlým eposem patrně uspokojit ani nelze. Staří pamětníci milující předlohu, kteří na film zabloudí, tím možná budou zklamáni, dětské publikum se ale jistě nechá ohromit rychlými nálety kamery nad rozsáhlými romantickými scenériemi, epickými bitvami a gigantickými kulisami.