Steven Soderbergh, jako kdyby chtěl odčinit komerčnost Dannyho paťáků, natočil inscenačně i vypravěčsky minimalistické dílo, které zachycuje životní bezútěšnost trojice hlavních hrdinů pracujících v továrně na výrobu panenek. Stárnoucí Martha, mladičký Kyle a čerstvě přijatá Rose bydlí ve stísněných, nepříliš útulných příbytcích. Jejich život se skládá z práce (mají i několik zaměstnání), chvilek na stravu či pokouření a – spánku. Film nás seznámí jak s prostředím továrny, tak s rodinným zázemím jednotlivých aktérů. Vidíme, jak se Martha pokorně stará o nemohoucího otce, jak Kyle přebývá s matkou, snad věčně uhnízděnou na pohovce. Dovíme se, že Rose sama pečuje o malé děcko. Seznámíme se s továrním provozem, se stereotypní, mechanickou prací, která se omezuje na nalévání, vyjímání i kompletování panenek, na vsouvání očí i lepení řas.Vyslechneme si bezobsažné rozmluvy hlavních postav, obsahující náznaky minulosti (Rose pracovala v útulku pro přestárlé) i zpola rezignovaná očekávání.
Nejasně se tu vylupují povahokresby jednotlivých figur, jejichž rozpoložení můžeme jen odhadovat (třeba Marthinu nelibost nad slibně se rozvíjejím vztahem mezi Kylem a Rose). Snadno postřehneme, jak Martha zpola milenecky, zpola mateřsky obhlíží Kyla. V úvodu jej prohlašuje za svého nejlepšího kamaráda, v závěru mu kupuje rybářské náčiní. Zjevně žárlí na ostýchavě vznikající milostné pouto mezi ním a Rose, jíž se uvolí pohlídat děcko, aby mladá žena mohla vyrazit na rande právě s Kylem (což s dotčeným překvapením nakonec zjistí). Ale ani Rose není bez vad. Přistihneme ji, jak krade Kylovi za jeho krátké nepřítomnosti peníze. Marthu, která se zeptá na vznětlivého otce dítěte, příkře odbude, aby si hleděla svého. Avšak žádný z charakterových detailů nevybočuje z mezí normality, spíše dokresluje panující duchovní omezenost a rezignaci na jakákoli pozitivní očekávání.
Nevzrušivou drobnokresbu, tvořenou i záměrně statickou, v barevném spektru interiérů pošmournou kamerou, orientovanou na mechanicky se střídající protipohledy při dialozích, naruší až nenadálá vražda Rose. Je z ní posléze obviněna Martha, aniž by si na zločin pamatovala. Ačkoli na krku uškrcené oběti byly nalezeny její otisky, odmítá připustit, že by takový zločin spáchala. Nepamatuje si jej – až závěrečný záblesk náhlého prozření jí vrátí obraz, kdy stojí nad Rosiným nehybně ležícím tělem. Vražda, její motivace i přisouzený afekt, milosrdně zastřevší traumatizující vzpomínku, však zacílení příběhu posouvají jinam, k dávným freudistickým klišé o vytěsněné události.
Dikce výpovědi se nijak nezměnila, nadále plyne nevzrušivě stejně jako počínání zobrazovaných postav, zbavených jakékoli aktivity; i Rosino namlouvání je jakoby ostýchavé, mlčenlivé. Nedokážu odhadnout, proč režisér vcelku zbytečně vnesl právě tento žánrový zvrat, který se snaží pojednat v dosavadní poetice. Avšak (ne)herci, dosud výtečně evokující existenční strnulost bezpříznakovou mluvou i chováním, náhle přestávají zvládat reakci svých hrdinů na nenadálou zátěžovou situaci. Nadále, zvláště při monotónně odříkávaných scénách výslechů, které detektiv vede s jednotlivými svědky, bezbarvě odříkávají své repliky, aniž by postihli duševní rozpoložení svých hrdinů. Zvlášť výrazné je to u Marthina otce, jenž na zprávu o dceřině zatčení reaguje nic neříkajícími jednoslovnými výroky, jakoby zdvořilostním údivem.
Výrazná je zvuková složka: režisér zařadil několik kytarových sól, která svou hlasitostí přehlušují vše ostatní – jak rozmluvy v domácnosti, tak ruchy v továrně, kam se pozornost pozvolna přesouvá na dotvrzení naprosté odosobněnosti dění a postav v něm. Kromě kytarových vsuvek však jiný hudební doprovod absentuje, takže se můžeme zaposlouchat jedině do členitých ruchů, které věrohodně dokreslují prostředí továrny.
