Říká se tomu motýlí efekt - stačí drobná, nepatrná událost, aby se uvedla do pohybu spleť událostí, postihující stále větší množství nic netušících lidí. Sotva rozpoznatelný skutek tak může zapříčinit nedozírné karamboly, jimž jejich aktéři marně vzdorují. Když se režiséři Matt Manfredi a Phil Hay rozhodli takto vystavět svůj film Brouk, nebyli rozhodně první, kdo tohoto postupu použil. Bývá tak rozehrán téměř každý mozaikovitý příběh, zvláště protínají-li se osudy navzájem si neznámých protagonistů až v průběhu děje. Platí to rovněž pro kolektivní filmový portrét většího množství postav. Kořeny této metody ovšem spadají do vzdálenější minulosti (např. Buñuelův Přízrak svobody či ztřeštěná burleska Helzapoppin z roku 1941).
Jak naznačuje název filmu, východiskem je u tohoto snímku rozšlápnutí broučka lezoucího po zemi. Útlocitný pan Wallace se jme kárat provinivšího se kloučka, načež od projíždějící policistky dostane pokutový lístek za špatně zaparkované vozidlo. Od toho se pak odvíjejí další naschvály, náhody a nedorozumění, postihující stále širší, byť v konečném součtu však uzavřený okruh lidí, jejichž osudy posléze pospojuje společný let na Havaj.
Manfredi a Hay se nezaměřují ani tak na samotný proces motýlího efektu, všímají si hlavně šťavnatě vystavěných figur. Ty zpravidla oplývají nějakým notně zveličeným rysem a ocitají se tak až na pokraji karikatury. Vyprávění se poznenáhlu přesouvá spíše ke komedii plné omylů a špatných odhadů.
Vezměme si třeba pana Wallaceho, připlešatělého chlapíka v montérkách, posedlého konáním dobrých skutků. Čím více chce prospívat bližním (lidem i zvířatům), dojímán jejich osudy, tím tísnivěji na něho doléhá ruka zákona. A také hrozící rozvrat domácího zázemí, kde podléhá iracionálním záchvatům nespokojenosti i bezdůvodného žárlení. Podobným typem je postarší Cyr, majitel ušmudlaného bistra, jenž se děsí jakýchkoli chorob (aby jich nakonec notnou přehršel získal). K iracionálním typům lze přiřadit i mladíka, jenž podle náhodně získaných věšteb z papírků přidávaných do "koláčků štěstí" přesvědčuje vyvolenou dívku, že on je tím pravým. I další postavy se vyznačují přemrštěnou kumulací určitých rysů. Typickým je smolařství muže jménem Johnston, ustavičně propouštěného ze zaměstnání. Postavy tedy vnášejí do vyprávění nadsázku, umocněnou i konflikty s nejbližším okolím - manželkou, zaměstnancem či děvčetem z ulice. Stylizaci odpovídá i leckdy pitvorná, výrazově neústrojná herecká modelace, pohrávající si hlavně s poetikou trapasů.
Snaha co nejvíce udržovat komediální vzruch někdy vede k přehnaným, motivicky nedomyšleným situacím - třeba příliš zkratkovité jednání ženy v reakci na manželovo přiznání nevěry. Převážná část reakcí na stresující partnerovo chování má blíž ke kabaretnímu humoru nežli k reji nepředvídatelných náhod. Vyloženými schválnostmi jsou pak časté odbočky k náhodným svědkům dění (smutný tulák-sebevrah), aniž by z takového počínání bylo cokoli vytěženo. (Totéž sice činil i Buñuel v již zmíněném filmu, ten však takový postup povýšil na ústřední vypravěčský princip.) Rychlé střídání postav znemožňuje podrobnější rozkrytí kterékoli z nich.
Brouk tedy ustavičně kolísá mezi paradoxní komedií mravů a distingovanou konstrukcí řetězu zdánlivých náhod, pro kterou jsou zbytečné etické úvahy. Postavy občas zpytují své svědomí (a zvažují, zda pokračovat v dalším konání – viz případ dívky, která se přilísala k dotěrnému ctiteli, protože on může překlenout výpadek kabelové televize). Režiséři nevyřešili rozestup mezi událostmi vzniklými z cíleného jednání, a mezi událostmi, které lze vnímat jako důsledek vnějších tlaků. Vzájemně se totiž překrývají, vytěžovány dle svého komického potenciálu.
Tvůrci Brouka si zřejmě byli vědomi rozporů v dramatické struktuře příběhu a hledali záchranu v systémově odlišných řešeních. Z toho plyne chaotické těkání mezi jednotlivými hrdiny, při zachování stálé orientace na neúprosně se blížící vyvrcholení filmu. Naštěstí se tvůrci nesnažili za každou cenu propojit na plátně všechny osobní příběhy a někdy je vzájemný kontakt jen naznačen (třeba skrze nabourané auto). Zakrývají se tím leckteré vypravěčské neobratnosti i občasné sklon k moralizování o nepředvídatelnosti lidského údělu (je zvláště patrné u Wallaceho).
Kresba postav ani událostí není strojová, odosobněná, přemrštěnost vnějších projevů však není nejpříhodnější. Kamera ani hudba na sebe nestrhávají pozornost, chtělo by se říci, že jsou bezpříznakové, jen pasivně zaznamenávají a dokreslují sledované vření.
Brouk vznikl jako produkt nezávislé produkce. Můžeme jej vnímat jako ukázku díla, které navzdory "filozofujícímu" zakotvení koketuje s divácky přitažlivým tvarem, opírajícím se o osvědčené stereotypy (herecké, a v menší míře i scenáristické).
