Stárnoucí impresário Zak (Howard Attfield) touží po spektakulární show a věří, že trefou do černého by v nadcházejících 70.letech mohla být rocková kapela siamských dvojčat. V odlehlých pustinách východní Anglie najde Zack bratry Toma a Barryho Howeovy (Luke a Harry Treadawayovi) spojené v oblasti břicha. Svěří je do péče výbušného managera a zmizí za oponou.
Tom je tichý a přemýšlivý. Bude hrát na kytaru. Barry je nespoutaně divoký a bude tedy zpívat.
Nějakou dobu trvá, než manager kluky vycepuje, potom snímek poslepu najede do vyjetých kolejí kýče rock’n’rollového dokumentu, aniž by byl schopen si z něj nějak výrazně utahovat. Mladá novinářka Laura (Tania Emery) se stane Tomovou milenkou, následují divoká vystoupení, Barry se sjíždí, Tom se sjíždí, Barry má deprese, Tom má deprese…
Brothers of the Head, který dle novely Briana Aldisse napsal spolupracovník Terryho Gilliama Tony Grisoni (Tideland), nabízí pár účinně klaustrofobických, či rovnou bizarních momentů, které vycházejí především z fyzické dispozice hrdinů. Možná by ale stálo za to pokusit se rozkol mezi kytaristou a zpěvákem vyjádřit subtilnější, nebo rafinovanější metodou. Doslovnost je vůbec největší zápor Brothers of the Head. Režiséři se pohybují mezi „autentickými“ záběry, fikcí i výpověďmi ze současnosti. Největší emoce paradoxně tušíme u sekvencí ze současnosti, kdy zestárlí aktéři na dávné události vzpomínají pohnutým hlasem, nebo jen těžko hledají slova a významně uhýbají pohledem. 
Zcela jinou stránkou se Brothers of the Head profiluje v řemeslném provedení. Výkony mladých herců, zejména skutečných dvojčat Treadawayových, jsou přesné. Ve vedlejší roli potěší například Jonathan Pryce, nebo Ken Russell, který hraje režiséra fiktivního dramatu „Two-Way Romeo“, v němž ze hlavy jednoho ze sourozenců vyrůstá lynchovská třetí hlavička.Zkušený kameraman Anthony Dod Mantle (Manderlay, Dogville) využil příležitost a vyhrál si se stylovou různorodostí. Inscenované „celovečerní“ pasáže svým intenzivně tónovaným obrazem a stylizovanou scénou připomínají fantasy typu Lemonyho Snicketa. Současné „výpovědi“ jsou zahaleny do rozpité videoatmosféry. V koncertních sekvencích je zase exprese zdůrazněna výrazným kontrastem a dokumentární záběry jsou pořízeny rozechvělou ruční kamerou s agresivními švenky a zoomy.
