Dánský snímek Susanne Bierové vznikl v koprodukci Švédska s Velkou Britanií. Vypráví o rodinných nesnázích v původně šťastném a vyrovnaném manželství, způsobené trýznivým zážitkem, který doživotně poznamenává. Michael totiž doma zanechal milující manželku a dvě malé děti a odjíždí na vojenskou misi do Afghanistánu. Odtud se vrátí jako těžce poznamenaný, jakoby vyměněný člověk. Aby si v zajateckém táboře zachránil vlastní život, byl brutálně donucen k ubití spoluvězně. – to si odnáší jako stále tíživější tajemství, které se zdráhá komukoli svěřit. Po návratu se u něho stupňuje podezíravost i agresivita, zatímco nejbližší nechápou, co se s ním děje...
Režisérku více než válečné události zajímá jejich odraz v lidské psychice. Michaelova žena se nejprve obtížně vyrovnává s oznámením o manželově skonu, a poté s negativními proměnami jeho osobnosti. Connie Nielsenová v hlavní ženské úloze nese největší dramatickou zátěž. Musela bez zveličených gest i mluvy postihnout smutek z odchodu nejbližšího člověka, dotírající sexuální nutkání, jakkoli ustavičně vytěsňované, i později rostoucí strach a pocit ohrožení.
Ulrich Thomsen v roli Michaela přistupuje ke svému hrdinovi převážně zvenčí. Ač je Michael vždy vydáván za vyrovnaného, houževnatého chlapa, jenž zvládá zátěžové situace, na něž byl cvičen, v zajetí selže. Nejprve věznitelům předvede, jak se zachází s těžkou palebnou zbraní, kterou únosci ukořistili. Později podlehne nátlaku ještě děsivějšímu. Ukázat, jak vratké bylo odhodlání vzdorovat, se sice nevyvedlo, ale režisérku tento klíčový okamžik vlastně ani nezajímal. Všímala si hlavně, dopadu Michaelovy proměny na nejbližší okolí.
Motiv zátěžové situace je dokonce zdvojen. Zatímco dosud bezúhonný a příkladný Michael selhává, jeho bratr Jannik (Nikolaj Lie Kaas), ač černá ovce rodiny naopak získává na pozitivní důležitosti. Zpočátku je akcentována jeho impulsivní povaha, nesnášející výtky, ale brzy vytušíme, že se jedná spíše o pobloudilého nešťastníka.
Opilec Jannik se v mezidobí Michaelova zmizení stane pro jeho ženu oporou. Dokonce mezi nimi padne nesmělý polibek. Muž dosud považovaný (i sám sebou) za outsidera, budižkničemu a příživníka se pozvolna vzmáhá k projevům solidarity. Švagrovou dosud opovrhoval jako zhýčkanou maloměštačkou a ona naopak v něm viděla asociálního kriminálníka. Teď jí pomáhá dokončit přestavbu kuchyně, hraje si s dětmi. ty jej nakonec mají raději než svého nevyzpytatelného otce.
Přijetím nevyslovenýého ani nežádaného závazku jako by sám dozrál a dospěl k vědomí odpovědnosti. Jannikovo rozhodnutí omluvit se oběti bankovního přepadení potvrzuje touhu vykročit k nové existenci. Stejně lze posuzovat Michaelovy melancholické návštěvy u ženy jeho mrtvého spoluvězně, u níž sebetrýznivě vzbuzuje plané naděje.
Bratři předkládají příběh schematicky rozvržený, s postavami uzavřenými v předem daném vymezení. Snímek má blízko ke klinické studii mikrokosmu jedné všední rodiny, mezi jejímiž členy propukají nejrůznější averze. Bohužel jsou nastíněné konflikty zobrazeny prvoplánově, jednoúčelově. Hlubší vhled režisérka nahrazuje melodramatickou dojemností, která ústí v náznak všeobjímajícího přiznání a odpuštění. Týká se to prarodičů (zejména otec zůstává vůči Jannikovi dlouho nesmiřitelný) i Michaelových dcerušek, u nichž procitají první příznaky dětského vzdoru – jejich pomstychtivé slovní výpady však dokáží napáchat hodně nepříjemností. Film, který v nezúčastněně civilistickém duchu nasnímal Morten Soborg, se blíží minimalistickým požadavkům Trierova Dogma'95, aniž by se jich dogmaticky přidržoval.
Jistě oceníme, že se Bratři vyhnuli thrillerovému půdorysu. Pohybují se v rámci rodinného portrétu, v němž osudná afghánská epizoda není vlastně důležitá a můžeme ji považovat za zástupný krizový moment, neboť jako rozbuška mohla fungovat jakákoli podobně vyhrocená situace. (Příznačné je, že nikoho v armádě snad ani nenapadlo, že by Michael mohl mít nějaké psychické potíže.) S podobnými problémy se v amerických filmech potýkali veteráni z vietnamské války, jenže tam často převážila krvavá akce. Buďme tudíž Bierové vděčni, že předvídavě setrvala u rodinné studie, a zdůraznila potřebu lásky nikoli ve smyslu sexuálního vybití, nýbrž pochopení a opory. Není to až tak málo.
