Od premiéry Braku uplynuly už dva týdny. Nový český neortodoxní film dostal v médiích slušný prostor: na jednu stranu lze narazit na cosi jako "perestrojkové tanečky" ze starých vtipů neboli na aktualizovanou verzi pořekadla "vlk se nažral a koza zůstala celá", na druhou stranu kolem Braku létají střely mířící zcela mimo terč. Starší kritická generace usuzuje, že tohle teď mezi "těmi mladými" asi letí, a horko těžko si hledá cestu někde mezi tím, jak jim dát najevo, že se v čerstvých trendech taky orientuje, a naopak tím, jak ty novoty zároveň nepřijímat zas tak bezskrupulózně, zatímco kritici později narození v Braku hledají něco, co v něm není a nikdy být nemělo.
Kámen úrazu je totiž už v samotném považování Braku za regulérní film. Brak regulérním filmem není, stejně jako jím není Kinobox nebo jako jím nejsou showreely filmařů a filmových studií. Podle mého názoru je Brak školní srandička pro pár kamarádů, která se řízením osudu a zásluhou chvályhodné spolupráce zlínské filmové školy s Bontonfilmem bůhvíproč dostává do běžné distribuce. V téhle srandičce není téměř nic původního: drtivá většina scén, motivů, zápletek, stereotypů postav a stylů vyprávění je tu vykradená z (většinou) amerických filmů ¨devadesátých let, často takzvaně nezávislých.
Jak po takovém "filmu" chtít něco jako děj, postavy, konflikt, drama nebo dokonce charakterovou hloubku? Recenzentská výtka, že Brak není schopen "jít na krev", je stejně málo namístě jako explikace režiséra Spěváčka, tvrdící, že tenhle film "hlavní hrdiny vpouští do opravdových problémů, které dotyční vyřešit musí". Jít "na krev" může jen dílo, které o něčem vypovídá, a pod pojmem "opravdový problém" si asi nikdo nepředstaví likvidaci mrtvoly kokainem předávkované děvky. Brak je pásmo povědomých a více či méně slabomyslných scének, jemuž chybí dramaturgie i souvislost a jež lze bez újmy na obsahu sledovat od jakéhokoliv místa k jakémukoliv. Humor spočívá v situační "komice", upocených "hláškách" a ve spojení obrazu s často notoricky známými československými popsongy. A koho zajímá statistika a režisérův vkus, může si během projekce dělat čárky k dlooouhému seznamu citovaných filmů...
Důvod, proč to celé nelze jen tak shodit pod stůl, spočívá v tom, že ten film je tímhle způsobem dělaný schválně: režisér Spěváček se tak prostě baví. Stejně nekompromisní, jako je v Braku, dokáže být i v rozhovorech a na tiskovce, a právě to si zaslouží obdiv víc než první neumělý otisk téhle nekompromisnosti na filmový pás. Spěváček se absolutně nebere vážně, nebere vážně nikoho a nic a o Braku sám tvrdí, že v něm není co rozebírat. Nepokrytě říká, že z jediných dvou funkcí filmu - bavit nebo otevírat choulostivé otázky – si alespoň prozatím vybral cestu zábavy. Zdá se, že mimo hromady dalších věcí nesnáší cokoliv instuticionalizovaného, například Dogma 95. A provokovat se myslím nesnaží, jakkoliv mu je to připisováno: moc dobře totiž ví, že "českého člověka vyšokujete čímkoli, to jde samo, snadno". Spěváček si prostě jen dělá věci jak sám chce a jak se líbí jemu, což možná zní jednoduše, ale nevzpomínám si v českém na kontextu na nikoho, kdo by v tom byl tak důsledný jako on. Jistě, díky spolupráci zlínské filmovky a velké distribučky měl pro takový přístup lepší podmínky než jiní a je otázka, jaký film by natočil na vlastním koleně, ale myslím (a doufám), že by se v zásadě až tak nelišil.
Protože jestli je na Braku něco zajímavého, tak právě ten přístup "seru na všechny, bude to jak chci já", který není přístupem filmařským, nýbrž osobním. A tak budu rád věřit tomu, že pod tím "páté přes deváté" nánosem znásilněných "kultovních" filmů se přece jenom blýská i něco filmařského a že Spěváček dokáže svůj "vnější" přístup sladit s "vnitřní" disciplínou a pokorou, která k jakékoliv tvorbě nutně patří.
Brak je evidentně hodně kontroverzní film - ale ne tématy a mluvou, která může pobouřit leda lidi, kteří už pár let nevstávají od televize a nevycházejí na ulici, nýbrž tím, jestli jde o úplný póvl nebo o závdavek do budoucna.
