Bolero vzniklo podle skutečného případu, který se odehrál v Bratislavě (a okolí) v roce 1976, ale jednotlivých fakt se drží velmi volně, skoro až odsouzeníhodně. Zatímco v původním případu šlo sice o studující mládence, tedy inteligenci, studovali kameramanství, živočišnou výrobu, elektrotechniku, strojařinu, jeden z nich byl synem funkcionáře komunistické strany, ke znásilnění došlo v pronajatém bytě, dívku utopili v říčce...
Ve filmu se však dozvíme fakta jiná, upravená do moderního klišé – vrahy jsou mladíci z bohatých rodin, kteří nevědí roupy co dělat (a že taková sorta hajzlíků dnes skutečně existuje), ke znásilnění dojde v luxusní chatě a k utopení v přehradní nádrži (s krásným, snivým okolím, aby se pan kameraman – a režisér v jedné osobě – mohl vyřádit).
Skutečně, více než psychologickou detektivku, jíž není ani v nejmenším, připomíná Bolero Brabcovu kameramanskou exhibici, myšleno v negativním slova smyslu. Přitom tentokrát si přizval skutečnou scenáristku, což je místy znát, a myslím, že Markéta Zinnerová s nápady pana režiséra udělala, co se v dané situaci udělat dalo.
F. A. Brabec se utápí v bezúčelných, i když barevně a stylisticky zajímavých obrazových odbočkách, připomínajících však nejvíce reklamní vidění (důchodkyně zavařující papriky a chodící oblečená celá v červeném; několikanásobné scény topení dívky, abychom si snad užili jejího pozadí, pokusů se nadechnout či dramaticky zpomalených kapek vody; ikonografické vybavení bytu matky jednoho z vrahů – jak jinak než bigotní věřící apod.). Doplácí na to však děj, srozumitelnost, a především herecké výkony.
Ty nelze označit jiným slovem než mizerné – počínaje ústřední kriminalistickou dvojicí Šimčík - Filipová, přes stále stejného Jana Kačera, drsňáckého neholeného poldu po rozvodu v podání Martina Stropnického (ano, po jeho kariéře velvyslance ve Vatikánu jde o jeho velký comeback, dalo by se říci), přes zcela nedomyšlenou roli pro Jana Potměšila, jen svými bujnými ňadry hrající Janu Štefánkovou, přes všechny mladé herce, kteří nedokáží skoro žádnou větu říct přirozeně (mezi nimi i David Kraus nebo Polívkova dcera Anna), přes znovu vytvořenou dvojici Vlastimil Harapes - Marta Vančurová, až po Barboru Seidlovou.
Ta má na role vyloženě smůlu, alespoň pokud jde o film – princezna Zubejda není příliš velkým dramatickým kouskem, na amatérský pokus 24 (Čtyřiadvacítka, nejde o ten seriál) asi sama ráda zapomene, snad největší roli dostala jedině v České televizi a nové adaptaci Romeo, Julie a tma. A obávám se, že role v natáčených Snowboarďácích jí také spíše uškodí. V tomto filmu umře hned na začátku a v podstatě ani nehraje – ve zpomalených záběrech ji vidíme pod titulky, jak tančí bolero, pak jak ji noří do vody, to není moc co hrát, a pak jen tak mezitím párkrát ve flashbacích, jak pije u baru a jde na zastávku, to také není moc co hrát, a pak už zbývá jen ohromná scéna znásilnění, kdy div, že ji Brabec skutečně nenatočil naturalisticky, čemuž bych se po předchozích jeho obrazových výlevech v tomto filmu ani nedivil. Tady si alespoň mohla Seidlová zkusit etudu na téma čtyřikrát znásilněná dívka a její vnitřní prožitek, což zvládla velmi dobře.
A když jsme u herců – ten, kdo má na svědomí casting, by zasloužil na holou. Když se třeba objeví Bolek Polívka ve slamáku a v obleku jako šéf autosalónu (a otec jedné z pachatelek), vyzní to samozřejmě směšně, stejně jako když obhájkyni vrahů hraje Gábina Osvaldová – a přicupitá svým osobitým stylem.
Když jsme u směšných věcí – představte si ráno naproti Čechovu náměstí v Praze, před hospodou stojí URNA a čeká, až vyjde ven ožrala – jeden z vrahů. A policistka pak vzkřikne: „Jste zatčen!“, přičemž se jí plácá pistole v rukou jako nedávno leklá ryba. A podobně – podnikatelská rodinná sešlost, ozve se zvonek, jeden z mužů jde otevřít – a bum! do dveří vrazí URNA s výkřiky „Všichni ruce nad hlavu...“, až i to malé dítě zapláče...
Navíc má pan režisér obsesi z vyhublých žen s úzkými obroučkami brýlí – a rovněž ženská nahota ho přitahuje natolik, že z mnoha dívek uvidíme minimálně ňadra, když ne více, a leckdy opět zbytečně.
O psychologii postav ve filmu skutečně nemá smysl hovořit – všechny jsou ploché, nedůvěryhodné, případně jen plakátové. Nedozvíte se o nich lautr nic – čím podniká onen skvělý šéf v podání Bartošky? Jaké je rodinné zázemí obou vyšetřujících mladých kriminalistů? Policista-vozíčkář má kromě obsese pozorovat auta na magistrále ještě nějaký jiný život? Šéf kriminálky jen hraje tenis? A co samotná oběť - dozvíme se jen, že studovala a tančila? Nic víc. Plus již zmíněné nábožensky bigotní ženy a vyšokované matky oběti, která si odmítá smrt dívky připustit.
Daly by se napsat ještě mnohé zápory (product placement a neustálé „brouky“ v obraze pro dnes vynechejme), nemluvě o logických mezerách a nedořečenostech (kam se poděla policejní loga na Potměšilův vozík? Proč šel Bartoška zastřelit psa, když bylo evidentní, že chlupy nestihne ani poskok Igor včas odstranit? atd.). Navíc se ani na závěr filmu nedozvíte, kolik kdo z pachatelů dostal let...
Chcete-li vidět skutečně filmově dobře zpracované téma znásilnění a hledání odpovědi na otázky, kdo je oběť, kdo je vrah, podívejte se na Znásilnění s Jodie Fosterovou nebo německý Exit Brooklyn.
