Bolek Polívka, jedna z předních hvězd současného českého divadla i filmu, se narodil 31. července 1949 ve Vizovicích u Zlína a herectví nasával od dětských let - otec totiž nadšeně ochotničil. Vystudoval brněnskou JAMU, kde jej uchvátila pantomima, a po krátké pražské epizodě se mu osudem stalo brněnské Divadlo na provázku. Stíhal všechno: psal autorské texty, které si sám režíroval a vytvářel v nich hlavní role.
Pantomima pro něj byla sice primární, ale uhrančivě mazlivé nakládání s hlasem dokládalo, že jej nelze spoutat do jedné přihrádky. Díky televizi se zachovaly záznamy mnohých jeho her (Am a Ea, Pépe, Šašek a královna), díky televizi získal věhlas i jako protagonista Manéže, která se vysílá již bezmála dvě desetiletí - tady se občas stylizuje až do bavícího (se) mudrce. Uplatnil se v řadě zábavných pořadů - např. v Pantomimě nad Vltavou nebo Už komedianti jedou... Ivan Vojnár o něm natočil dokument Sen o Pierotovi.
Polívka se však současně snažil zařadit i do běžné televizní a filmové tvorby. Sotva si dnes ještě někdo vybaví jeho rané televizní pokusy jako Pohádka ze starého Arbatu či Směšní paroháči, kde ještě zůstával v pozadí. Rázem však na sebe upozornil slovenskou klauniádou Traja chrobáci (1977), špičkovým dílem svého žánru. Pokud jej ještě někdo nedoceňoval, zde se již představil jako vyzrálý mistr svého oboru. Ve filmové Baladě pro banditu (1978) ztvárnil slizce úlisného lichváře Mageriho, figuru sice vedlejší, ale rozhodně natolik výraznou, že ji nebylo možné přehlédnout ani upozadit. Bravurní divadelní stylizaci, přitom však nesmírně životnou a spontánní, nabídl v Poslední leči (1981).
Vpravdě osudový dopad mělo na Polívkovu kariéru setkání s Věrou Chytilovou. Poprvé to bylo v Kalamitě (1980), kde si se znaivnělým úsměvem i věčně udivenou dikcí zahrál své místo hledajícího Honzu, který spolu s ostatními cestujícími nahlíží do nitra vlastní odpovědnosti, když vláček motoráček uvízne pod sesuvem sněhu. Poté následovala filmová adaptace Šaška a královny (1987), dále satira na zbohatlíky, jimž čouhá sláma z bot, Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), moralita Vyhnání z ráje (2001) a nakonec hořkou vztahovou komedie Hezké chvilky bez záruky (2006). Jiskření mezi dvěma výlučnými osobnostmi autorského ražení vydalo ve většině případů lahodné plody.
Na omezené ploše nelze podrobněji rozebírat Polívkovu hereckou osobitost, ta by si zasloužila rozměrnější studii. Proto se omezím na připomínku základních milníků, které lemuje Polívkovu kariéru. Záměrně pomíjím televizní tvorbu (např. Záhadu zlatého servisu nebo Pohádku o Faustovi, kde si zahrál ďábelského našeptávače Mefista), vesměs "zahřívací" průpravu k závaznějším úkolům. Tragikomický rozlet mu nabídl Juraj Jakubisko ve filmu Sedím na konári (1989). Tam spolu s Ondřejem Pavelkou stvořil nezapomenutelnou dvojici kamarádů, kteří procházejí zmatky na konci války i nesnadným obdobím po jejím skončení.
I v dalších filmech Polívka stvrzoval, že dokáže zahrát téměř cokoli, navíc s častým povýšením k hranicím klauniády, pozoruhodně vklíněné do uvěřitelně realistického portrétu. Mimořádně zklidnělý výkon předvedl v Michálkově Zapomenutém světle (1996), kde se ztotožnil s donkichotským knězem, svádějícím zápas jak s malomyslností ve vlastních řadách, tak se zpupností komunistické moci. Humor i dojetí se zde prolínají v nedílné jednotě, jako oslava neokázalého lidství.
S některými režiséry se setkává častěji. Několikrát jej obsadil F.A.Brabec (Král Ubu, Kytice, Bolero), jehož fascinuje Polívkova schopnost dospět k nebývalým převtělením - viz skřetovitě kulhavou Polednici. Také Tomáš Vorel opakovaně těžil z jeho popularity (Cesta z města, Z města cesta, Skřítek), snažící se zdůraznit jakýsi ruralismus Polívkova typu zemitého vesničana, konfrontovaného s městským živlem. Ještě dále jde v komedii Jiřího Vejdělka Roming jako bílý "cikán" fanfarónského ražení, bojující s racionální současností. Největší ohlas ovšem vyvolaly Hřebejkovy průhledy, vstřícně a chápavě glosující nedávnou minulost i příznačné rysy české mentality (Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, U mě dobrý). Polívka se zde osvědčil jako veskrze sympatický hrdina se zřetelnými rysy odhodlaně snášeného smolařství. Typ velkopanského starosty s "napoleonskou" potřebou velet zosobnil v Kleinově vesnické komedii Svatba na bitevním poli.
Nelze ovšem zatajovat, že svou účastí podpořil i mnohé projekty pochybné. Předstíravá hlubokomyslnost a mondénnost diskvalifikovaly tituly jako Suzanne, ...ani smrt nebere, Eliška má ráda divočinu, Útěk do Budína, Malé oslavy. S neumětelsky, ale přitom jakoby "rozevlátě" napsanými postavami si nevěděl rady - ostatně nic z nich ani vytěžit nemohl, protože byly vyprázdněné. Zjevným průšvihem byl nejnověji i Herzův seriál Černí baroni (2004) - navzdory špičkovému hereckému obsazení vznikly pouhé ploché karikatury vojáků i důstojnického sboru, ve výsledku sotva nalezneme nějaký dotek nejtužšího stalinismu, v jehož éře se fraškovité historky odehrávají. Jedno je však nesporné: i když Polívka šlápne vedle a zcela selže (jestlipak čte scénáře?), pořád z něho vychází svatozář výjimečného talentu.
Z dalších snímků s Boleslavem Polívkou: tragikomedie Bohdana Slámy Štěstí (2005), německý životopisný snímek o Boženě Němcové A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005), historická freska Bathory (2008).
