S novým filmem letos teprve třicetiletého režiséra Dan(iel)a Svátka se zřejmě budou pojit názorové rozbroje. Svátek se totiž bezvýhradně přiklonil k té linii, která umělecké dílo obhajuje jako zcela umělý konstrukt, jako něco povzneseného nad běžnou realitu či dokonce od ní oproštěného. Toto vymezení pak podpořil i syžetovým zakotvením: celý košatý, pozvolna vyprávěný příběh vlastně postihuje zlomek času, mihnoucí se v mysli člověka těsně před jeho smrtí, jak naznačuje hned úvodní záběr, zmrtvělý v okamžiku nadcházejícího pádu se střechy.
Tento postup, rozkládající zhuštěné úlomky vědomí do rozložité mozaiky, zahrnující jak reálné vzpomínky, tak kondicionální představy, vyzkoušeli už mnozí filmaři (namátkou jmenuji aspoň Chabrolovu Alici nebo Jakubův žebřík od Lynea), ovšem v příkladné podobě dané téma rozvinul před více než stoletím spisovatel Ambroise Pierce v povídce Soví řeka. A právě její syžet, byť přenesený do českých reálií 18. století, zpracoval právě Dan Svátek v ještě amatérském, snad ani ne desetiminutovém snímečku (1997).
Blízko nebe přebírá do jisté míry i někdejší kompoziční postupy, zálibu ve staticky pojednaných záběrech - vždyť i rozmluvy dvou jedinců jsou snímány tak, že je nikdy nevidíme spolu, kamera vždy zachycuje tvář toho, kdo právě mluví. Tuto nehnutost ovšem narušují (zejména v úvodní "seznamovací" sekvenci) nenadálé vertikální jízdy či dokonce bleskurychlé, dokonce rozostřené přesmyky kamerou při průniku z jednoho dějiště do druhého. Přistupuje k tomu nepřetržitě znějící hrdinův komentář, charakterizující jednotlivé postavy, obývající bizarní hotel nazvaný Blízko nebe i dění s nimi spojené - a tyto komentáře znějící mimo obraz posléze naleznou ještě dalšího vypravěče, jehož úkolem bude doříci dovětek.
Svátek zajisté pomýšlel na mezinárodní - převážně asi festivalové - uvádění svého filmu, takže prosadil jeho namluvení v angličtině, provázené českými podtitulky. Do jisté míry je tento postup zdůvodněn tím, že v hotelu bydlí nejrůznější přistěhovalci, kteří v angličtině našli společné dorozumívací jazyk. Obhlížení ošuntělého vnitřku ubytovny pravidelně končívá v "hradčanském" panoramatu s řekou vpředu se vinoucí a mosty klenoucími se přes ní. Výsledné obrazové řešení dokresuje kameraman Martin Preiss i ve výtvarném pojetí, které pracuje se silně omezenou škálou barev, připomíná stářím zažloutlé fotografie, ponořené do hnědavých odstínů.
Ozvláštněné vizuální podobě filmu odpovídají i jednotlivé postavy, více či méně bizarní jak svým vzhledem, tak chováním. Zásluhou černošského protagonisty Samuela (Jean Michel Francis Gogo) se seznámíme jak s jeho početnou rodinou, s panovačným otcem, bezvládně poléhávajícím dědem i odbojnými sestrami, tak s plejádou sousedů. Postupně poznáme neúspěšného zato šišlajícího eskamotéra Ernsta (Petr Vaněk), půvabnou dívku Emily (švédská hvězdička českého původu Tuva Novotny), recepčního (Arnošt Goldflam), tajemného nájemníka ležícího celé dny v knihách (Václav Táborský). Nechybějí ani údajně siamská dvojčata, která nemyslí na nic jiného nežli na sex, dále přibude partička důchodců ustavičně vyvolávajících duchy...
Svátek rozvíjí tři hlavní dějová pásma: nejprve Samuel s ironickým, ba místy až surreálným náhledem přibližuje jednotlivé aktéry, zachycené v témž okamžiku, kdy do Samuelova ateliéru s velkým rachotem prolétl žhavý meteorit. Poté následují milostné peripetie jako ústřední téma, kdy o dívku projevují zájem hned dva nápadníci - vedle ostýchavého Samuela je to rovněž směšně žvanivý Ernest. A konečně jakoby navěšené příhody, obalující ústřední téma, ať již je to vyvolávání duchů či dívčin netečný otec věčně posedávající v křesle, případně její vznětlivá matka, s dcerou vedoucí zdlouhavé telefonické hovory. Na hudbě, slučující etnické prvky s rockem, se podíleli Elvis Kititi a Gogo.
Režisér rád začleňuje všelijaké, ponejvíce však izolované atrakce, které by měly oživit ústřední linii nesmělé, ostýchavě projevované i sdělované lásky, matně jiskřící v nezvyklém milostném trojúhelníku. Takže vložil svéráznou semiotickou hříčku se ztrojeným pohledem na tutéž událost - průběh konfliktu na poště se různí v závislosti na tom, kdo jej líčí. Také nalezneme odkaz na snadné vzedmutí lynčovací nálady jako odosobněného vzedmutí podrážděného davu, za každou cenu hledajícího viníka. Mělce rozeseté komediální hříčky jsou docela časté, vyrůstají nejen ze zveličené kresby postav či událostí, často vykvetou do podobě zřetelně samoúčelné hříčky (viz Goldflamova vrátného, jenž se v jeden okamžik schizofrenně roztrojí).
Jakou podobu nabyl Svátkův snímek? Převážně mondénní, vyumělkovanou. Libuje si ve výrazově neproměnné struktuře vyprávění, zdůrazněna je až jakási halucinační vážnost, jakkoli jí pronikají někdy až parodické směšnosti. Jenže veškeré odlehčení neprýští ze samotné materie, režisér je vnáší zvenčí, na odiv vystavuje prvky pitvořivé jen díky jeho vůli, nepramenící z logiky vyprávění. V tomto ohledu má film blíž ke Kohoutově obdobně pojednané vizi Sen (též uváděno v kinech), nežli k jedinečným, provokativně hravým fantaziím pánů Jeuneta a Cara, najmě k jejich prvotině Delikatesy. Pokud ji režisér znal, hojně z ní čerpá, pokud neznal, pracně objevoval území, která již byla - a to vynalézavěji i zábavněji - zmapována.
