Ty záběry dokážou trvat pět minut a kromě hudby v nich nikdo ani nepípne. Herci se potí, milují se, jsou. A vůbec nevypadají jako plakátoví hrdinové. Co vlastně budí větší pohoršení? Felace, masturbace a soulož? Anebo to, že ji provozují ne-krásní lidé? Ve volání po naději Bitva na nebi (Batalla en el Cielo) vyvažuje mexický režisér Carlos Reygadas charakterovou úspornost vizuální podmanivostí a orginální filmovou řečí. Nebýt poslední čtvrtiny, šlo by o jeden z nejlepších filmů roku 2005.

Před blankytnou stěnou v prázdné místnosti stojí nahý tlustý chlápek. Kamera se pomalu spouští dolů z jeho zpocené tváře, až dosáhne k obličeji nečekaně hezké dívky, která provádí orální sex. Láskyplně. Odtud střih na venkovní vojenskou ceremonii. Tím tlustým chlápkem je čtyřicátník Marcos (neherec Marcos Hernández). Marcos pracuje pro mexického generála a každý den se účastní obřadu vyvěšování a stahování státní vlajky. Marcos žije s korpulentní, o hlavu menší manželkou (Bertha Ruiz), která v podchodu prodává nesourodou kombinaci restrikce a rozmaru - hodinek a sladkostí. Kvůli výkupnému unesli Marcos s manželkou malé dítě, které patří jejich nikterak bohaté společné známé Viky (Rosalinda Ramirez). Dítě nečekaně zemře a zatímco manželka bere celou situaci poměrně chladnokrevně, Marcos se propadne do depresí.

Tou krásnou dívkou z prvního obrazu je Ana (Anapola Mushkadiz), generálova dcera. Přilétá právě do města a na letišti jí vyzvedává Marcos. Zná Anu od dětství a sdílí mnohá její tajemství. Jedině on například ví, že Ana se pro radost a vzrušení prostituuje v luxusním bordelu. Tam jí Marcos vozí a tam se jí taky svěří. Ana Marcose nabádá, aby šel na policii. Když tuhle historku slyší Marcosova žena, věcně poznamená, že Ana musí zemřít. Marcos se ale chce na policii přihlásit.

Během filmu postavy téměř nemluví, ani „nehrají“. Lidé, profesně neherci, často jenom jsou. Stojí uprostřed scény a nechávají se obkružovat. Kamerou. Časem. Událostí. Jedinečná je v tomto sekvence v průchodu, kam přišel Marcos navštívit svo u ženu. Stojí vedle sebe ona (o hlavu menší) k němu vzhlíží, on zírá pryč. Kamera v dlouhém záběru vplouvá do Marcosova osobního pohledu a zase z něj vystupuje, aby na diváka vzniklou mezerou pustila závan studené samoty. Anebo ten obraz, kdy se Ana miluje s Marcosem. On strnule leží a Anna, která proti němu působí doslova dětsky, se na něm vlažně pohupuje. Kamera zvolna odjede a v pomalém záběru obkrouží celých 360° po okolních střechách oknech, dveřích, ulici i fasádách. A když se vrátí, Ana na Marcosovi už jenom leží. Následná střihová koláž je stejně strhující jako slavné Maradonovo sólo a jeho ‚Boží ruka‘.

Estetika Reygadasových obrazů se pohybuje někde mezi Gusem Van Santem (Poslední dny (Last Days)) a Malajcem Ming-liang Tsaiem (Umíněné mraky (Tian bian yi duo yun)). U Van Santa je sex něčím, co se prostě přihodí. U Tsaie je to výsledek vášně a touhy, dar všem těm krásným tělům. Reygadasův latinskoamerický pohled je vášnivě vlhký, ale zároveň nikterak orchestrální: sex je u něj běžnost potu. Běžnost magického realismu. Druhý plán snímku zaplňují fantaskní figury – od polonahých vyzáblých mužů přes divokého rappera v metru.

Absenci vývoje charakteru podtrhuje autorův odcizený přístup. Reygadas zobrazuje jasně a přímo. Díky studené optice pak působí téměř vše jako nevtíravý symbol, anebo detail z dávné a přitom nikdy neviděné malby. Problém nastane, když se Reygadas spustí ze symbolů k dořešení příběhu, tedy zhruba ve třech čtvrtinách díla. Jeho kamery hroutí z nebeských výšin do přízemí nudy a poslední obraz může být jak chce mistrovský, ale hořký pocit už neodstraní. Bitvu na nebi snímal s obrovským citem argentinský kameraman Diego Martínez Vignatti, který nejenže pracoval na Reygadasově debutu Japón, ale v Bitvě si také zahrál fotbalového brankáře UNAM Pumas.
Orazové kompozicím skvěle doplňuje hudba Johna Tavernera a J.S. Bacha tvrzená tradiční mexickou pochodovkou.