Kdo jiný má být ideálním představitelem démonických záporáků, když ne britský herec Bill Nighy? Jeho vytáhlé asketické postavy, propadlých tváří i bodavého pohledu využil v posledních letech kdekdo. Bill Nighy je však také variabilním hercem, jenž už po tři desetiletí věrně ctí zásadu úlohy nikoli odmítat, ale brát práci, jaká se zrovna nabízí (ať už je to divadlo, rozhlas, televize či film) a svým výkonem se snažit alespoň z části pozvednout úroveň celého snímku. Snad také proto si jej během let oblíbili filmaři všech kategorií i rozpočtů.

William Francis Nighy se narodil 12. prosince 1949 v Caterhamu, městečku ležícím jižně od Londýna. Jako rebelující mladík to ve škole nedotáhl příliš daleko, už v patnácti letech ji s nepořízenou opustil. Jeho divoký životní styl byl doprovázen hned několika úprky z domova (první si rozmyslel až na jihu Francie, při druhém se zabydlel v Paříži, kde hledal inspiraci pro své chystaný literární debut, jež se ale nikdy neuskutečnil). Vystřídal také celou řadu profesí, od poslíčka až po laboranta v nemocnici. Divadlo se tak pro Nighyho zpočátku stalo pouze jednou z dalších možností, jak na sebe upozornit, právě mezi herci se však nakonec „našel“. Začal brát herectví dokonce natolik vážně, že v něm dosáhl klasického vzdělání – vystudoval Guildford School of Dance and Drama. Sedmdesátá léta Bill Nighy prožil na divadelních jevištích, jako klíčovým ukazuje hlavně angažmá v liverpoolském Everyman Theatre, kde se seznámil se skupinkou mladých herců Petem Postlethwaitem, Julií Waltersovou a Kevinem Lloydem, s nimiž posléze vytvořil divadelní skupinu Van Load, kočující mezi hostinci, armádními posádkami a dokonce i věznicemi. O desetiletí později se Nighy prosadil na mnohých z prestižnějších britských scén – v National Theatre, Vaudeville, v Oxford Playhouse…

Kariéru před filmovou a televizní kamerou Bill Nighy zahájil v roce 1976 v detektivní sérii Softly Softly. A přestože počet jeho násilnických kriminálníků a mladíků s drzým čelem rychle navyšoval, vrcholem Nighyho snah bylo prosadit některou ze svých drobných roliček do titulků. Několikrát se objevil v potenciálně zajímavých, nakonec však spíše nevýrazných filmových titulech (špionážní thriller s Donaldem Sutherlandem Oko jehly, 1981), jeden z dílů série bláznivých komedií Kletba Růžového pantera, 1983; politický thriller podle Johna Le Carrrého The Little Drummer Girl, 1984). A když už se tu a tam Nighy prosadil do jedné z ústředních rolí, jako třeba v případě člena SS Helmuta Hoffmana v televizním dramatu Hitler's S.S.: Portrait in Evil (1985) anebo Martin Barton, jeden z protějšků titulního hrdiny v hororové variaci na klasický román Gastona Lerouxe Fantom Opery (1989), snímek samotný skončil v propadlišti filmových dějin. Cestu Billa Nighyho na výsluní navíc po celá léta osmdesátá brzdila velká vášeň k alkoholu a drogám, jíž dal vale teprve v roce 1992.

Šance prolomit smůlu na filmové projekty přišla až na sklonku čtyřicítky. S obrozením britské civilní komedie v čele s celosvětovými hity jako Do naha! (1997), Tichý hlas (1998) nebo Billy Elliot (2000) se totiž na plátnech začíná výrazněji objevovat také Bill Nighy. Ztělesňuje v nich však převážně excentriky a podivíny. Jedním z těch „nejnormálnějších“ byl i vyhaslý rocker Ray Simms, jenž dávno opustil bouřlivý život a dal se, ovlivněn panovačnou manželkou, na zdravý životní styl, ve snímku Still Crazy (1998). Nighy zde poprvé (avšak rozhodně ne naposledy) využívá svůj vyžilý vzhled k lehce (sebe)parodické póze, které však nesklouzává k figurkaření a udrží balanc na tenké hraně mezi patosem a komikou. V další hořké komedii Dohola? (2001) ztělesnil dalšího Raye, Robertsona, tentokrát proslulého kadeřníka usilujícího zvítězit i do třetice v soutěži kreativity a porazit tak rodinný tým Allenových (Alan Rickman, Josh Hartnett, Natasha Richardsonová). Komedie Klikaři (2001) pak nabídla roli Roge, jednu z těch podivnějších figur mezi trestanci plánujícími útěk z vězení.

V posledních letech Bill Nighy ještě vystupňoval své pracovní tempo, kdy není pět rolí za rok žádnou výjimkou. V domovské Anglii konečně dosáhl uznání nejen v podobě ústředních hereckých úloh, ale také filmových ocenění. Jedním ze snímků, jež Nighymu přinesl obé, byla tragikomedie Lawless Heart (2001) a v ní atypická úloha ctihodného otce od rodiny Dana, podléhající svodům hédonické Francouzsky Corinne. Obdobný úspěch Nighy sklidil za roli hlavy rodinného klanu, spisovatele Jamese Mortmaina, v dobové romanci Hrad bude můj (2003) či jako nepraktický úředník Lawrence v romanci současné The Girl in the Café (2005). Stále častěji se navíc Nighy představuje v úlohách sice malých, avšak tzv. čestných. Ttedy úlohách pro herce z nejuznávanějších a nejvěhlasnějších. Výrazným příkladem je romance Láska nebeská (2003), jež byla přehlídkou britské herecké smetánky (Nighy se v ní představil po vzoru snímku Still Crazy už podruhé jako kdysi populární zpěvák, jenž se pokouší o návrat na světla ramp), Obdobnými rolemi však jsou také panovačný otčím ústředního hrdiny v zombie parodii Soumrak mrtvých (2004), stavitel planet Slartibartfast v komediální science fiction Stopařův průvodce po Galaxii (2005) nebo gentlemanský špion Blunt v bondovské komedii Stormbreaker (2006). Mihl se dalším komediálním snímkem Jednotka příliš rychlého nasazení (2007). Vyšperkoval herecké obsazení historické "rekonstrukce" Valkýra (2008). V civilní úloze se představuje v psychologickém dramatu Zápisky o skandálu (2006), sekunduje zde hereckému koncertu Cate Blanchettové a Judi Denchové.

Pro Spojené státy naopak Nighy zůstává zaškatulkován v úlohách antihrdinů démonických (upír Viktor v trilogii akčních hororů Underworld, 2003; Underworld: Evolution, 2006; Underworld: Vzpoura Lycanů, 2009) či jenom oportunistických (zkorumpovaný diplomat Bernard Pellegrin v politickém thrilleru Nepohodlný, 2005). I v těchto končinách však již přichází velká šance prosadit se mnohem výrazněji. Zatím jseme se dočkali v Pirátech z Karibiku - Truhle mrtvého muže (2006) a v Pirátech z Karibiku - Na konci světa (2007) s Nighym v roli kapitána proslulého Bludného Holanďana Davyho Jonese. Tam se ale proměnil péčí specialistů na digitální efekty k nepoznání…