Bezesné noci se s vámi nijak nemažou – začínají bez jakéhokoli zasvěcení do situace, což může odradit diváky mimo ČR.
Je 21. 12. 2000. Zpravodajství ČT ovládají vzbouřenci, kteří nesouhlasí se zvolením Jiřího Hodače na post ředitele ČT. Hodač právě začal budovat okolo své ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové tým, který má vysílání vzbouřenců nahradit.
Výpovědi z obou znepřátelených táborů střídají doslova akční sekvence přímých konfliktů, či naopak momenty napětí, velké porážky, drobných vítězství…Tvůrci zvládají být „objektivní“. V diskuzi se snaží o věcný přístup, ve střižně nepoužívají podpásové triky. Špaček v rozhovoru pro jihlavský festival uvádí, že „jsme chtěli nasrat všechny“.
Ve svém bijáku pak ukazuje, že k tomu, abyste protivníka zničili, stačí poslouchat.
Mezi prominentní demagogy lze řadit členku rady pro vysílání ČT Janu Dědečkovou („Hájím zájmy všech stran“), nebo na druhé straně barikády Václava Marhoula („jsou to goebbelsovský svině“- má na mysli I.Langera, se kterým se pak na fotce objímá).
Ve štábu „Bobovize“ pak číhají naprostí zoufalci- od mladinkého sporťáka (zkušenosti: „pracoval jsem s modelkama a mám kapelu“) po podivného chlapíka, který v prvních dnech řve na Kavkách „Odstoupit (Hodač)“, aby pak Čálkovi do kamery tvrdil, že od počátku stojí na jeho straně. Sporťáka navíc režiséři zvýrazňují trikem, který Špaček použil už ve svém polodokumentárním debutu Mladí muži poznávají svět: po sérii dotazů „k věci“ se zeptáte na úplnou banalitu- věk (Sedláček: „17“)/ případně jméno (Vesna v MMPS), čímž interview zasadíte do hlubší perspektivy, než se na první pohled zdá.
Segment na druhou stranu do zatím velmi osobního boje přináší pohled člověka zvenčí. Přítomnost seriózního a protřelého diplomata, tahle přítomnost normality udělá z konfliktu, a tím myslím z jakéhokoliv konfliktu, bezcenný dětinský nesmysl a z jeho aktérů jenom hlupáčky. A tenhle aspekt mi na Nocích imponuje. Tady nejsou „zapálení dobří“ a „zapálení zlí“. Tady jsou „nazí“ a „zaslepení“. O tom si upracovaný Michael Moore může nechat jenom zdát. Drobné nedostatky dokumentu vidím v absenci/ nemožnosti natočit záběry s budoucím ředitelem ČT Janečkem (jenom my víme, že byl na straně revolucionářů- ha! vítěz!), či s panem Hodačem. Ten takto vystupuje jako jakýsi Dracula („zavřel se tam s ukrajinskou ochrankou“), ztělesněné zlo, démon, na jehož ďábelský vliv se snad přeživší účastníci konfliktu mohou vymluvit, že jim zatemnil mysl.
Bravo zaslouží kamera Davida Čálka. Ten chlapík je úžasný! Je jako kanoista, který si hraje se svou řekou. Dynamicky se pohybuje mezi hloučky diskutujících, zvládá dlouhé chůze s kamerou vysoko nad hlavou, je schopný vás do ruda dráždit záběrem na něco, co zrovna stojí na okraji scény, a přesto pak do jejího ohniska vletí v ten pravý čas. Citlivý Špačkův střih pak dokáže skvěle vystihnout komiku situace (Bobovize točí reportáž před nemocnicí a všechno se bortí).
