Český distribuční název amerického dramatu Atentát v Ambassadoru (originální název filmu zní prostě Bobby) doslovně odkazuje na událost, která v noci ze 4. na 5. června roku 1968 definitivně rozmetala idealistický „americký sen“. Tuto noc v úzké, lidmi přeplněné kuchyňské chodbě losangeleského hotelu z dodnes ne zcela jasných důvodů spáchal palestinský přistěhovalec Sirhán Bišara Sirhán atentát na dvaačtyřicetiletého demokratického kandidáta na prezidenta Roberta F. Kennedyho. Tento nekompromisní odpůrce rasové diskriminace a kritik „vietnamské politiky“ prezidenta Lyndona B. Johnsona zemřel 6. června: necelých pět let po atentátu na svého bratra Johna F. Kennedyho a pouhé dva měsíce po vraždě černošského duchovního Martina Luthera Kinga.
Drama Atentát v Ambassadoru však není historickou rekonstrukcí atentátu, jakou natočil Oliver Stone v případě prezidentské vraždy na startším z Kennedyů v Dallasu (JFK, 1991). Režisér a herec Emilio Estevez (nejstarší syn Martina Sheena) si na tragickou událost, která radikálně změnila Ameriku, pamatuje jako šestileté dítě. I on ve svém filmu mísí historická fakta se smyšlenkami a prolíná dokumentární záběry, na kterých se objevuje Robert Kennedy, s hranými pasážemi. Na rozdíl od Stoneova brilantního, ale manipulativně sestříhaného snímku však zcela zřetelně odlišuje, co jsou autentické záběry, a co nikoli. A vyzdvihuje právě ony "civilní" pasáže z dění kolem senátorovy návštěvy hotelu. Atentát v Ambassadoru není snímkem o Robertu Kennedym, ale o době, v níž by pravděpodobně byl zvolen americkým prezidentem.
Zrcadlem této doby jsou útržkovité, často jen v náznacích skicované příběhy dvaadvaceti (fiktivních) postav různých povah i postavení, které se osudného dne sešly jako hosté, zaměstnanci, účinkující nebo členové Kennedyho týmu v hale, kuchyni, kosmetickém salónu, telefonní ústředně, kancelářích a pokojích hotelu, ve kterém sídlil volební štáb demokratické strany. Emilio Estevez, který je lepší režisér než scenárista, načrtává po vzoru Altmanových mozaikovitých „prostřihů“ jejich soukromá dramata. Ne všechna jsou stejně působivá a jako celek se nevyrovnávají sugestivitě snímku Lidé v hotelu (Grand Hotel, 1932), na který Estevezovo drama odkazuje. Jejich prostřednictvím se však tvůrce (byť místy trochu schematicky) zamýšlí nad universálními, na politické situaci spíše nezávislými lidskými problémy (partnerská nevěra, stárnutí umělců, věkové rozdíly mezi manžely...), ale především nad občanskými postoji, smýšlením, předsudky, nejistotami, zmatky, záští i bolestmi, jež reflektují tehdejší společenskou situaci. Ať to jsou otázky rasismu namířeného nikoli již vůči politicky zaštítěným černochům, ale vůči „novým negrům“ (latinoameričanům), obavy z odvelení do Vietnamu, nebo experimentování mladých lidí s LSD.
Estevez se nejen ponořil do dobových dokumentů, předně si však zajistil výpovědi pamětníků. Hlavně od nich pocházejí nejrůznější autentické detaily a narážky (mimo jiné i na snímek Absolvent a na řadu dobových hitů), ale také konkrétní lidské osudy (dívka, která se provdala jen aby zachránila mladého muže před vojenskou službou ve Vietnamu). Z tuzemského pohledu vyznívá trochu kuriózně postava československé novinářky z Rudého práva (ztvárnila ji ruská herečka Svetlana Metkinaová), která se – naplněna falešnými nadějemi vkládanými do osoby Alexandra Dubčeka (jež za pár týdnů rozválcovaly sovětské tanky) – pokouší s RFK udělat rozhovor.
Snímky tohoto typu bývají vždy vystavěny na hereckých výkonech. Estevezovi se podařilo do jeho snímku angažovat hvězdy různých generací, ale podobného smýšlení: od Anthonyho Hopkinse přes Helen Huntovou, Sharon Stoneovou či Laurence Fishburna po Elijaha Wooda a Lindsay Lohanovou. Všichni na plátně odvádějí přesvědčivé, i když nikterak mimořádné výkony, takže v rámci hereckého ansámblu kupodivu nejpříjemněji překvapuje Demi Mooreová v roli stárnoucí zpěvačky-alkoholičky, která má v hotelu Ambassador osudný večer vystupovat.
Ačkoli se snímek odehrává na konci šedesátých let, tvůrci se jeho prostřednictvím zjevně vyslovují k americké současnosti, ve které jsou otázky politické militarizace, vyhroceného rasismu i propastných sociálních rozdílů znovu aktuální a palčivé. Pod kormidlem Bushovy administrativy Amerika nabrala nebezpečný kurs a dostala se – i s ohledem na (mediálně stále častěji dokládaný) katastrofální vývoj situace v Iráku, již i oficiálně označované za druhý Vietnam – na podobnou křižovatku jako na konci let šedesátých. (Z tohoto pohledu má zjevný symbolický přesah dokumentární záběr, na němž Robert Kennedy promlouvá k malým dětem, které jeho slovům – s ohledem na to, v jakém stavu je Amerika v době jejich dospělosti – zřejmě příliš pozorně nenaslouchaly.) Ve snímku se zároveň odráží i trauma liberálně orientované části Ameriky, která si oba zavražděné bratry idealizuje jako posvátnou ikonu. A zároveň si trpce uvědomuje, že demokraté v současné době ve svých řadách nemají žádného podobně charismatického politika, který by se stal symbolem naplnění toužebně očekávaných „velkých změn“.
