Inspirativní šedesátá léta pozdvihla k uměleckým výšinám i režiséry, kteří předtím ani poté nic pozoruhodného nevytvořili. Mezi takové tvůrce lze řadit také Jiřího Sequense, osvědčeného hlasatele režimních idejí: od kolektivistické Cesty ke štěstí až k proslulému „estenbáckému“ seriálu Třicet případů majora Zemana. V roce 1964 však natočil Atentát, dokumentárně pojatou rekonstrukci vražedného útoku na zastupujícího říšského protektora v Praze Reinharda Heydricha roku 1942.
Dnes můžeme film vnímat jako konvenční, vypravěčsky nepříliš nápadité dílo, přesto zdařile navozuje rozměr autenticity. Siré pouliční záběry vyhlížejí, jako kdyby vypadly z dobových týdeníků. Kameraman Rudolf Milič odvedl v tomto ohledu spolehlivou práci. Zásadním přínosem však bylo ideové pojetí: poprvé se obdivu dostalo odbojovému aktu organizovaného odjinud než z komunistického centra. Tedy uznání i nekomunistického (londýnského) hnutí odporu, který se vzepjal k ojedinělému činu v celoevropském válečném kontextu, k likvidaci jednoho z vrcholných nacistických pohlavárů.
Na scénáři se kromě režiséra podíleli ještě Miloslav Fábera a Kamil Pixa. Autoři chtěli řešit nejen otázku teroristického činu, byť oprávněného, ale zkoumají i širší mezinárodní kontexty, ba i řevnivost mezi samotnými nacistickými špičkami. Tyto špionážně laděné sekvence, domýšlející přísně tajený konflikt mezi Heydrichem a admirálem Canarisem, patří k nejspornějším okamžikům celého filmu, zvláště když Canaris jásá nad soupeřovou likvidací. Může tu problesknout zcestný výklad, že londýnské rozhodnutí odstranit Heydricha mohlo být dokonce objednané od nacistických špiček!
Sequens v příběhu věrohodně načrtává přípravu i průběh atentátu, sleduje osudy výsadkářů, kteří Heydricha smrtelně poranili, jejich ukrývání i dopadení. Všímá si statečného i ustrašeneckého jednání lidí tváří v tvář brutální odvetě, kterou nacisté rozpoutali. Výsadkáři nejsou pojmenováni skutečnými jmény, nýbrž krycími. Rudolf Jelínek představuje rotmistra Strnada (neboli Kubiše), Ladislav Mrkvička ztělesnil rotmistra Vyskočila (Gabčík), Radoslav Brzobohatý se převtělil do nadporučíka Krále (Opálka). Počínají si přitom střídmě, odbourávají jakékoli supermanské příměsi. Mluví i chovají se bez zbytečného zveličování hlasového nasazení a gest. Příznačné je obezřetná ztišenost, prozrazující nikoli strach, nýbrž odhodlání nasadit všechny síly ke splnění náročného úkolu.
Některé ohlasy autorům vyčítaly, že motivaci postav zjednodušují, že nepostihují složitost rozhodování i pohnutek v oné krvavé době. V roce 1964, kdy se po dlouhých letech příprav a odkladů, začal konečně natáčet, ale ještě panovaly pevně stanovené hranice, které cenzura bedlivě hlídala. Každopádně nezbývá než ocenit, že film zcela pomíjí stalinistický argument, že atentát byl spáchán jen proto, aby běsnící nacisté zničili odbojové komunistické struktury (což znovu podsouvá první otevřené přitakání normalizaci ve filmu Klíč z roku 1971).
Zavraždění Heydricha vyvolalo v celém protinacistickém hnutí pozitivní ohlas, Fritz Lang v hollywoodském exilu zareagoval dramatem I katové umírají (1943), dalším pokusem o rekonstrukci celé události byla Gilbertova Operace Úsvit (1975). U nás se však Atentát stal na dlouhou dobu jediným dílem věnovaným statečnému odbojářskému činu. Teprve po pádu komunistického režimu se vynořilo několik televizních dokumentů: roku 1992, kdy od spáchání atentátu uplynulo rovné půlstoletí, mohli diváci spatřit Forstovu Operaci Lidoop, Kaplanovo SS-3). O desetiletí později se k téže látce vrátila Svatava Kabošová v Životě biskupa Gorazda (2002), probírajícím osudy muže, jenž poskytl atentátníkům poskytl úkryt v kostelní kryptě.
