Ještě před úvodními titulky můžeme mít pocit, že nás čeká film o poustevníkovi. Hrdina je uzavřen s ovcemi ve chlévě, pije vodu, jí starý chleba a přijímá nadávky dvou neurvalých bratrů - pastýřů. Po chvíli pochopíme, že jde o jistý druh terapie, prostřednictvím které se chce hrdina zbavit závislosti na heroinu. Když mu však dojde, že to i v tomto směru přehnal, opouští samotu a zalesněné obzory a vrací se do prostředí, ze kterého vyšel - do města. Právě tam, přesněji v jeho bytě začíná skutečná očista duše i těla, konkretizovaná mimo jiné do podoby úprav zchátralého bytu. Daniel bourá zdi a staví nové a přitom se pokouší dodržovat desatero terapeutických bodů, jež jsou jakýmisi zastávkami křížové cesty, na jejímž konci je tzv. normální život. Tak jednoduše si představuje své uzdravení, které má podle něj proběhnout pokud možno bezbolestně a rychle. Že však všechno chce svůj čas, zjistí záhy, stejně jako skutečnost, že na chodbě činžovního domu spí dospívající dívka. Přijela navštívit bratra, ale nenašla ho, a protože nemá kam jít, skončí v Danielově domácnosti... Tím je dán základ pro příběh o jednom hledání a nalézání, který si svým jemným humorem získal u festivalového publika značný ohlas.
Astronauti nejsou jen filmem o cestě "zpátky do života". Pojednávají též o setkání dvou lidí, jejichž partnerství zpočátku bránil značný věkový rozdíl. Zatímco Danovi je kolem čtyřicítky, Lauře (jak se dívka jmenuje) je patnáct ... téměř šestnáct. Oproti očekávání nejde u nich o zcela opačné charaktery, jež by byly hlavním zdrojem humoru; ti dva si hned od počátku spolu rozumějí, jen potřebují na chvíli čas, aby se vzájemně otevřeli. A přitom ani po skončení filmu nám nezůstanou jejich postavy zahaleny rouškou tajemství. Nedozvíme se např. jakému povolání se Dan před svou léčbou věnoval (zda byl hudebníkem nebo výtvarníkem), také u Laury a jejího bratra nám zůstane spousta nejasností. Tuto "anonymitu", kterou vnímám u filmu jako jistý handicap, si však uvědomíme až posléze, zejména díky výborným hereckým výkonům působí hrdinové sympatickým dojmem.
Daniela hraje jeden z nejznámějších španělských herců současnosti, Nancho Novo, kterého známe z filmů Julia Medema (Zrzavá veverka, Země, Milenci polárního kruhu), případně z Květu mého tajemství (1995) Pedra Almodóvara. Jeho hrdina má po celou dobu vyprávění strach, že v odvykací kůře neuspěje, a to mu dává jistou křečovitost, která je pak zdrojem humoru. Sám se označuje za Astronauta, jenž se pokouší o kontakt s okolním světem, jemuž se jako narkoman odcizil. Svou upřímnou snahou o "signál" vyvolává i soucit, který je prost jakékoliv sentimentality. Co se týče hereckých zkušeností, je Teresa Hurtadoová úplným nováčkem, a přesto podává velmi solidní výkon. Její Laura není žádnou do sebe zahleděnou lolitkou, ale holkou, která už ví něco o životě a umí se k jeho nástrahám postavit čelem, byť se přitom může pohybovat na hranici zákona (viz tajemné objevení červeného kožichu v jejím šatníku). Sama je však sociálně zcela nezabezpečená (rodiče údajně zemřeli při autohavárii), a to ji rovněž zařazuje mezi Astronauty.
Půvab tomuto filmu však nepřinášejí jen herecké výkony, jeho podstatnou součást vytváří i chytlavá hudba a celkové výtvarné pojetí, které vychází z Danielových kreseb a koláží, pojednaných v jistém retro stylu. Své uplatnění nachází především v úvodních titulcích a animovaných sekvencích, které souvisejí se zmiňovaným desaterem, jež hrdinovi poskytl psycholog. Nejvýmluvněji o tom vypovídá motto PONOŘIT SE DO REÁLNÉHO SVĚTA, kdy následující hrané scény vyjadřují úpěnlivou snahu po jeho naplnění.
Animované koláže vnášejí do vyprávění další nadsázku, která však nijak nezlehčuje hlavní poselství filmu. Astronauti jsou záznamem jedné etapy ze života rozpolceného muže, ale - jak nám především závěr ukáže - je to s nimi i složitější. V momentě, kdy má hrdina zrekonstruované bydlení, je úspěšný v terapii a ve vztahu k Lauře dosáhne jisté harmonie, nachází se nečekaně ve svém bytě sám. S překvapením usedne do křesla a my slyšíme zvuk startovacích motorů, které jej vynášejí vstříc další cestě po galaxii jménem Život, v němž se jako Astronaut může cítit nejen léčící se narkoman či sociální případ, ale každý, na pohled normálně vypadající člověk.
K tomuto poznání přivádí scenárista a režisér Santi Amodeo diváka nenásilným způsobem, díky čemuž se o něm psalo jako o tvůrci "lehké ruky", který závažné téma umí zpracovat atraktivně a zároveň nepodbízivě. Jeho celovečerní debut byl na festivalu v Karlových Varech k vidění v rámci sekce Variety Critics' Choice, jež se zde konala už po sedmé. Kritici renomovaného amerického filmového časopisu Variety, který datem svého založení - 1905 - patří k nejstarším svého druhu ve světě, v ní upozorňují na díla začínajících evropských tvůrců, která jsou po stránce výpovědi i zpracování pro kinematografii příslib do budoucnosti. Dodejme na závěr, že v případě Astronautů jde o šťastnou volbu.
