Postavičky starověkých galských hrdinů Asterixe a Obelixe se zrodily v roce 1959 - bezpočet čtenářů si podmanily s jejich příhodami, sepsané Reném Goscinnym a nakreslené Albertem Uderzem (u nás je převzala Sedmička pionýrů), později přibyly animované filmy a posléze i hrané adaptace. Kreslených snímků vzniklo od druhé poloviny 60. let celkem sedm, vesměs uvedených na obrazovce (Asterix a Galové, Asterix a Kleopatra, Dvanáct úkolů pro Asterixe, Asterix a překvapení pro Caesara, Asterix v Británii, Asterix a velký boj, Asterix dobývá Ameriku). Nyní do kin vchází v pořadí již osmá adaptace nazvaná Asterix a Vikingové.
Udatní galští vesničané se nejprve potýkali s římskými dobyvateli, ale území, kde zasahovali, postupně přibývalo – ocitli se v Egyptě, na britských ostrovech, dokonce objevovali Ameriku. Ačkoli se potýkali se stále novými protivníky (až k nynějším Vikingům, byť se z historického hlediska míjejí o mnoho staletí, Vikingové stěží mohli podnikat zničující nájezdy v dobách Kleopatry a Julia Caesara), princip jejich dobrodružství, vrcholících ukázkami nebetyčné síly, zůstává stejný: přes mnohá nebezpečenství Galové nakonec hravě přemohou zavilé hromotluky i šiky nepřátel, pohazují si s nimi jak s lehoučkými balónky.
Filmová podoba jednotlivých příběhů si vypomáhá hojnými odkazy na němou grotesku (zvláště v bojových scénách, při pronásledování apod.), ve slovních hříčkách vycítíme i citace klasické literatury, mihnou se připomínky slavných děl výtvarného umění. Autoři zdárně využívají i mírně bizarního vykreslení nejdůležitějších postav, svými vlastnostmi vzájemně lišených a současně se doplňujících. Však si vychutnejme už jejich jména: Asterixe poznáme jako spíše drobného, ale rozvážného válečníka, silácký Obelix, jenž s oblibou nosí těžké menhiry a případně vzduchem prohazuje jakéhokoli nepřítele, se vyznačuje nejen tělesnou přerostlostí, ale také jistou prostoduchostí, druidský kněz Panoramix připravuje kouzelné nápoje, vlévající netušenou sílu do paží...
V Asterixu a Vikinzích, výtvarně ještě více zjednodušených do zakulacených ploch, jsou tyto charakteristiky a motivické rozehrávky plně dodrženy, avšak současně se zásluhou nově přibyvších postav vlévají další, již výrazně aktualizovány k dnešku. Jednak vstupuje „zlatá mládež“ z daleké Parisie, vychrtlý, avšak vzdorovitý mládenec Zničehonix, vyznavač divokých rockových rytmů namísto dávno překonané keltské hudby, vegetarián a pacifista s vlasy přepadajícími do poloviny tváře. Jednak bojechtivá dcera vikingského náčelníka Abba, potají vniknuvší na loď mezi drsné bojovníky – drze a halasně hlásá ženská práva a zvláště prosazuje, aby si sama mohla zvolit svého muže, ačkoli dosud panující mrav určuje postup zcela opačný, jak dojatě vzpomínají její rodiče. Ocitnuvši se oba mladí hrdinové pospolu, nemohou jinak, než že se do sebe horoucně zamilují...
Tam, kde se režiséři Stefan Fjeldmark a Jesper Møller přidržují osvědčených klišé známých z dřívějška, můžeme být spokojeni – načrtávané situační gagy (zvláště překonávané nástrahy) jsou lakonicky spouštěny i uzavírány, jak dokládá celá výprava Asterixe a Obelixe za Vikingy na vzdálený zaledněný sever, aby zachránila Vikingy uneseného mládence. Avšak modernizované vsuvky (včetně „es-em-eskového“ holuba, včetně tanečního křepčení nebo létání na rogalu), které mají vyprávění co nejvíce přiblížit současné popkultuře dorůstající mládeže, vyznívají rozpačitě, protože výchozí dramatickou strukturu doplňují velice násilně a bez smyslu pro stylistickou provázanost.
Totéž platí o bezmála parodickém verbálním zmatku z doslovného vnímání obrazných jazykových frází – zjevně tupohlaví a nedůvtipní Vikingové (ještěže si podnes neuchovali svou státnost, zajisté by protestovali proti takovému zesměšnění) třeba výrok „strachy létat“ pochopili doslova a chtějí se dobrat k takovému strachu, aby vzlétli. Po uneseném Zničehonixovi, v jejich očích přímo zosobnění zbabělosti, pak požadují, aby je takovému umění naučil...
Autoři Asterixe a Vikingů pokračují v poetice svých předchůdců, pracují s obvyklým „dvojrozměrným“ kresleným filmem, snad jedině hlučnějším, než dosud bylo zvykem – dialogy se občas utápějí ve řvoucím hudebním doprovodu. Konečně Ota Jirák, jehož hlas začíná být nezaměnitelný, učinil z Obelixe mírně bručivého a urážlivého umanutce, jenž tembrem i durdivostí připomíná mamuta z Doby ledové, kterého Jirák rovněž daboval. Jen matně si vybavuji, že Obelixe kdysi do češtiny zpřístupnil třeba Jiří Lábus...
