Režírující Mel Gibson navazuje na Umučení Krista (2004) a vypráví další příběh z časů, které už dávno nejsou pravda. Pod názvem Apocalypto (pochází z řečtiny, v českém překladu nejspíše Nový začátek či Zjevení) se skrývá pohádkově prostinký příběh hrdiny, který navzdory přesile bojuje o život svůj a své rodiny. Spolu s Jaguáří tlapou, protagonistou příběhu, se navracíme na středoamerický poloostrov Yucatán do časů, kdy o sobě mayská a evropská civilizace ještě neměly ani potuchy. K podpoření autentičnosti Gibson svým postavám vložil do úst původní indiánský jazyk yucatec; věrně otisknout chtěl i tehdejší kulturu, obyčeje a společenská pravidla.
Nepřesnosti filmového pohledu na mayskou civilizaci se podle historiků týkají nejen prostředí (stavby jsou kombinací tří časových období, jež sebe dělí víc jak tisíciletí v čase a stovky kilometrů v prostoru), ale taky zobrazených tradic (praktikování rituálních poprav bylo prý vlastní spíš Aztékům než Mayům). Největší výtka odborníků směřuje k načasování. Příchod španělských conquistadorů na počátku šestnáctého století už zastihl střední Ameriku ovládanou aztéckou civilizací, nástupkyní té mayské. Jako dokument doby dávno minulé lze tedy Apocalypto doporučit asi stěží. Slova o autenticitě zůstaly v rovině deklamací. Nebo ještě hůř – jsou pouze reklamním trikem. Mýtus výjimečnosti je tedy smeten ze stolu, na Apocalypto můžeme pohlížet jako na kterýkoli „obyčejný“ film.
Hrdinové našeho příběhu jsou šťastní. Jejich lov se vydařil, dlouho naháněný tapír už se porcuje. Náčelníkův syn Jaguáří tlapa (Rudy Youngblood) si ku pobavení ostatních mužů dovolil vtípek na účet bezdětného Oslabeného (Jonathan Brewer). Příchod větru změn naznačí jen setkání se zuboženými zbytky jiného kmene, prchajícího daleko a pryč ze svého vlastního území. Ani ne za čtyřiadvacet hodin se Jaguáří tlapa setká s tímto kmenem znovu, to už ale nikdo z nich nebude svobodný. Přepad vesnice, ještě vyspávající hostinu předchozího dne, byl totiž stejně náhlý jako brutální. Pokusy bránit se početné tlupě otrokáře Žádného vlka (Raoul Trujillo) jsou marné. Jen Jaguáří tlapa těsně před svým zajetím stihl ukrýt těhotnou ženu Sedm (Dalia Hernandezová) se synkem do tajného úkrytu v podobě několikametrové propasti. A tak zatímco jsou Jaguáří tlapa a jeho druhové odváděni coby potrava pro bohy do centra mayské civilizace, jeho žena se zoufale pokouší vydrápat na světlo. Žije ještě naděje, že se spolu ještě někdy setkají? Snad jenom zásah boží a veliké štěstí navrch by mohly Jaguáří tlapě umožnit útěk z popraviště…
Narozdíl od novozákonního příběhu Ježíšova ukřižování tentokrát Gibson nemá v rukách obdobně ikonický text, od něhož by se pokus ukázat středoamerické indiány v kulturních souvislostech mohl odrazit. Pomohl si tedy příběhem z pera vlastního (přizvukoval mu debutant Farhad Safinia). K tomu nutno dodat jediné: režisér Gibson se s producentem Gibsonem měli s Gibsonem-scenáristou rozloučit už v počátcích jejich spolupráce. Tak prostinký příběh nenabídne ani mnohá pohádka z lidové tvořivosti. Ale dobrá, třeba Gibsonovi ani o propracovaný scénář nešlo. Třeba chtěl být právě tak přímočarý jako příběhy o hrdinství, které mohli původní obyvatelé Ameriky dávat k lepšímu shromážděni kolem ohně. Nutno dodat, že mezi ty „civilizované“ z indiánů příběh zabloudí vlastně jen na krátký okamžik. Slibovaný pohled na rozvrácenou civilizaci se navíc nekoná. Kromě vlny sucha a morové epidemie vše probíhá podle staletého řádu. Čile se staví a obchoduje, dítka skotačí v ulicích a žebráci skomírají tamtéž.
Hlavní hrdina, který takřka nesleze z plátna, pochází z „primitivního“ lovecko-sběračského kmene. V pralese je zajat a sem také prchá zpět. Příslib pohledu na zaniklou civilizaci je spíš druhým z marketingových podvodů na divákovi. To však nesnižuje na zajímavosti „pralesních“ scén, právě naopak. První půlhodina, jež se odehrává mezi členy svobodného a ze života se radujícího kmene je to nejcennější, co snímek nakonec nabízí. Zde Gibson zaujme naznačením společenských vazeb a rolí. Jaká očekávání byla kladena a muže a ženy, s jakou samozřejmostí byli tehdejší lidé připraveni přijmout smrt nebo zotročení. Co vše jim bylo vzácné a co museli umět ztratit. Bohužel ale producent Gibson taky musel myslet na návratnost své investice, a tak Gibsona-režiséra přinutil včlenit taky nějaký děj. Pro něj si bohužel zvolil téma „z kořisti se stává lovec“, jež patří k oblíbeným dějovým kostrám akčních látek (Rambo, Predátor, Štvanec…). A přitom to jde i jinak, jak dokázal už v roce 1981 snímek Jeana-Jacquese Annauda Boj o oheň, který prakticky beze slov ukazuje putování tří neandrtálců. Příběh byl sice jednoduchý, ale přesto se jedná o strhující drama, zachycující snahu získat oheň, který tvoří dělítko mezi přežitím a smrtí celé tlupy. Podobně naléhavě na diváka Apocalypto nezapůsobí, i když je rovněž střetem kdo s koho.
Zejména za první polovinu filmu musím ocenit přirozené herectví protagonistů, které Gibson nalezl převážně mezi tanečníky indiánského původu. Představují „dětskou“ radost ze života, jež si nedělá vrásky ze zítřka, ale taky moudrost generací ukrytou v náčelníkovi kmene v podání Morrise Birdyellowheada, nebo nenaplněnou touhu po splnění svého životního poslání (tedy zplození syna). Druhá polovina naopak Rudyho Youngblooda vybízí k poloze hrdinsky zarputilé a z Raoula Trujilla (Černé roucho, Nový svět) činí klišovitou figuru nelítostného zabijáka, navíc motivovaného touhou po osobní mstě.
Gibsonův sklon zobrazovat násilí je po snímcích Statečné srdce a Umučení Krista už tradovaný. Z mnohaminutové scény rituálních poprav nebo z efektně zpomalených záběrů tryskající krve lze usuzovat, že si Gibson některé násilné situace vychutnává. Odmítání jakýchkoli servítek při zobrazení násilností ale vyznívá docela sympaticky, jakkoli se na Gibsona vrhly všelijaké spolky, rady a komise, jež si za svůj cíl vytyčily bránit práva indiánů. Zobrazit divochy jako divochy není v kurzu. Lichou se ukazuje i výtka, že snímek straní španělským, potažmo evropským, kolonizátorům. Pravý opak je pravdou: předpokládaný příchod cizinců s sebou nepřináší spásu, ale nástup nové, daleko razantnější apokalypsy. Ti nejchytřejší se spakují a prchnou co nejdál to jen půjde.
K hollywoodskému velkofilmu a od tvůrčího experimentu snímek naklánějí osvědčení filmaři, kteří dávno zahnízdili ve středním proudu. Digitální kamera Deana Semlera (Tanec s vlky, Pevnost Alamo) zdůrazňuje krásy střední Ameriky a podporuje spíš představu pozemského ráje než avizovaný konec civilizace. Je to především ona, kdo vytváří dojem filmového spektáklu, její digitálnost naštěstí nespočívá v laciných „reportážních“ záběrech z ruky a v zrnitém plátně (i když obrazů jak podle Dogmy 95 se taky dočkáme). Střih Johna Wrighta (Umučení Krista) a Kevina Stitta (X-Men) je v první polovině cestopisně poklidný, ve druhé pak akčně dynamický. Hudba Jamese Hornera se vyrovnává s etnickými motivy v mysticky temných tónech. Výtvarník Tom Sanders si vyhrál zejména s vizí přelidněného velkoměsta. Sice tak nečiní věren historickým okolnostem, to ale na působivosti jeho chvilek nic nemění. Pokud bychom byli v některém z hraných dokumentů kanálu Discovery, tak potom všechna čest. Ale jinak jsou to jen samoúčelné filmové hrátky.
