„Není měsíce, možná i týdne, aby se někde ve světě nekonal animovaný festival,“ říká Barbara Tůmová, jednatelka Mezinárodního festivalu animovaných filmů AniFest. K těm, jež si v uplynulém desetiletí vybojovaly místo na slunci a mezinárodní renomé, patří i český ANIFEST. Od druhého ročníku je mezinárodní a dosud se konal v příjemné Třeboni. Jenže letos došlo k významné organizační změně: byl rozdělen do dvou rozsahem i obsahem stejných částí jako půlky melounu. Pořadatelům to patrně žádnou radost nedělá, ale údajně to nešlo jinak. Na tom, že AniFestu je třeboňský obleček už malý, se podepsal především rostoucí zájem publika i profesionálů, kteří na něj rádi jezdí. Což vůbec není negativní zjištění. Z malé, původně komorní akce se postupně stal velký podnik se souběžnými celodenními projekcemi na několika místech, mnoha soutěžními kategoriemi, s významnými osobnostmi jako hosty i porotci (letos k nejhvězdnějším patřil výtvarník, autorů animovaných filmů a spisovatel Petr Sís), workshopy a besedami, s doprovodnými programy a zábavnou show na začátku i v závěru. Technické možnosti i ubytovací kapacity Třeboně jsou omezené, do promítacích sálů, z nichž je vlastně pouze jediný regulérním kinem, se v posledních letech zkrátka nevešli všichni zájemci, a navíc, místní to s podporu festivalu nijak nepřeháněli. Ale přesto – stav rozpolcenosti zřejmě nemůže být trvalý, lze jej přijmout pouze jako provizorní řešení.

Letošní už osmý ročník festivalu se tedy rozdělil do dvou míst. První se odehrála ve dnech 1. – 4. května tradičně v Třeboni, druhá od 7. – 10. května v dalším lázeňském městě Teplicích. Lán cesty z jihu na sever sotva umožnil všem zájemcům z branže, aby se účastnili festivalu na obou místech, ale pořadatelé s tím počítali a sestavili v podstatě identický program. Rozdíl je jen v soutěžích; v Třeboni se soutěžilo v kategoriích krátký autorský film český i mezinárodní a celovečerní film, v Teplicích se utkaly studentské filmy, snímky vytvořené dětmi, studentská pásma a zakázková tvorba. A na samý závěr, tedy v Teplicích, se vyhlašuje Grand Prix festivalu.

V soutěži celovečerních animovaných snímků nebylo letos zastoupeno Česko. Nový film Jiřího Barty Na půdě aneb Kdo má dnes narozeniny? se chystá na zahraniční festivaly, proto byl v Třeboni přítomen jen neoficiální projekcí v režii kina a výstavou četných předmětů a loutek, jež ve filmu „hrají“; expozice to byla velice půvabná, jako ostatně film sám.

Mezinárodní celovečerní soutěž, ostatně i další projekce, znovu potvrdily několik skutečností. Například, že nejambicióznější tituly zpravidla nejsou určeny (jen) dětem. Dále – a hlavně - fakt, že české animované snímky se zejména od americké budou (doufejme i nadále) odlišovat nejen poctivou a skvělou, většinou ruční animací (Barta kombinuje obojí, ale tak kreativně, že za jeho postupy počítač skoro vůbec nevidíme), ale i nosnou, zpravidla humanistickou myšlenkou Říkejme tomu třeba poselství. Pravda, někdy je dost náročné a příjemce musí nastavit uši i duši, aby vzkaz zachytil. (Patrně i proto jsou některé umělecky ctižádostivé snímky spíš „festivalové“ než divácké. I když, pravda, toto tvrzení je poněkud zjednodušující.) Zatímco americká animovaná tvorba na vysoké profesionální úrovni se už dlouho důvěrně přátelí s komercí, vyznačuje se vypjatou akčností i drsným humorem. A nebýt počítačové grafiky, často by si ani neškrtla. Však také britské celovečerní Idioty a anděly Billa Plymptona, vítěze celovečerní kategorie, porota ocenila – vedle uznání za osobité ztvárnění vnitřního světa tvůrce – mj. za „velmi náročnou ručně kreslenou animaci.“ Ale třeba už americká Sita zpívá blues (Nina Paley) míří jednoznačně k prvoplánově vnímajícímu diváku. Zpracovávaá, věru velice svérázně! klasické dílo indické literatury Rámájanu, a nenáročně a vesele skotačí od znesvářených milostných dvojic ve starověku k současnému partnerskému vztahu, což prokládá swingem předválečných let.

Celovečerních filmů bylo v Třeboni jako šafránu, zato krátké snímky (v kategoriích podle délky do 5, 15 a 60 minut) přinesly spoustu příjemných překvapení domácích i zahraničních. A vedle spolehlivě kvalitních kreací renomovaných tvůrců také gejzír talentu a invence mladé tvůrčí generace. Nemělo by smysl formou zhuštěného „telefonního seznamu“ vyjmenovat všechny snímky, které měly originální nápad či myšlenku, byly výtvarně kvalitní a vyznačovaly se pečlivým animačním přístupem, neboť jich bylo hodně. Což patřilo k setrvale příjemným zážitkům festivalu. Ještě k množství: jen v Třeboni uvedl AniFest celkem 665 titulů, z toho 385 soutěžních.

Určitě stojí za vyzdvižení sedmnáctiminutové dílko Kristiny Dufkové Usnula jsem, který nejen porota ocenila za výbornou animaci harmonizující s výtvarným ztvárněním postav, za příběh, „který plyne a nezadrhává, za potěšující optimismus, který i přes prostředí příběhu převažuje, čemuž napomáhá i střídmé hlasové herectví a vtipné dialogy.“ Klobouk dolů, jak mladá autorka dokázala zvládnout vyrovnanost výtvarné podoby pozadí a charakterů. Kristina Dufková na sebe upozornila i svými dřívějšími snímky, např. Ze života matek, kde dokázala půvabně a s osobitým humorem ztvárnit své čerstvé mateřské zkušenosti, nebo umným propojením animovaného filmu a živého herce v Malých pohádkách. Hodně se líbily (a od poroty dostaly čestné uznání) i dva veřejnoprávně záslužné, přitom zábavné cykly Marii Procházkové, Děti kreslí písničky a seriál o státech EU Evropské pexeso. První vtipně využívá dětských kreseb k charakteristice známých i méně známých písniček, druhý, v podstatě „poznávací“ cyklus, předvádí hýřivý ohňostroj nápadů. I další české snímky přinesly spolu s poznávací „funkcí“ i humor, u Pavla Koutského pak rovněž lehce ironický nadhled na historii v Dějinách udatného českého národa – Velká Morava.

Do festivalového programu patřily ovšem tzv. „doprovodné“ filmy, jichž se promítly téměř tři stovky. Nechyběla mezi nimi klasika ani nejúspěšnější celovečerní snímky posledních let, např.Valčík s Bašírem, Mrtvá nevěsta aj. V rámci pocty Eduardu Hofmanovi se promítalo Hofmanovo a Effelovo Stvoření světa. Byl k vidění i vzácný unikát: poměrně nedávno objevené a rekonstruované animované filmečky ruského autora Alexandra Širjajeva z počátku 20. stol., sestavené do souvislého pásma ruské provenience pod názvem Opožděná premiéra. Nebyla to jen kuriozita, ale přehlídka obdivuhodného použití postupů, jaké se staly v animovaném filmu běžné až o několik desetiletí později. Vynikající byl i zvláštní pořad Svoboda animace připravený a uváděný Edgarem Dutkou a Jiřím Kubíčkem o českých animovaných snímcích, jež měly za komunistického režimu potíže nebo nemohly k divákům vůbec. Autoři a moderátoři pásma připomněli známá jména i výtečné filmy. Začali Trnkovou Rukou, představili Homunkula V. Mergla, (samozřejmě) Švankmajerovy Možnosti dialogu, Dilema a Katastrofy Pavla Koutského a olympijskou miniaturu Co vy na to, pane barone? Ilji Nováka z někdejšího ostravského studia Prométheus.

Je třeba vyzdvihnout i další ucelené programové bloky festivalu, zejména přehlídku velkých mistrů italské animace – Italskou retrospektivu (Manfredi, Cavandoli, Bozetto aj.),doplněnou novou vlnou italských tvůrců, stejně jako přehlídku filmů Petra Síse a jiné komponované pořady.

Festival měl – až na skrovný počet celovečerních filmů – vcelku silnou soutěž i bohatý a kvalitní doprovodný program. Škoda jen, že zatím není úplně jasné, kam se pojede za příštím AniFestem. Zda na sever či na jih…