Ve svých téměř osmdesáti letech a s půlstoletou tvůrčí dráhou za zády je Andrzej Wajda nepochybným klasikem polského filmu. Tuto pozici navíc podtrhuje důraz na národní tematiku ve většině jeho nejlepších děl – ať už jde o adaptace polských literárních klasiků nebo o mapování klíčových okamžiků dějin země.
Andrzej Wajda se narodil 6. března 1926 v Suwalkách v rodině oficíra a učitelky. Otce ztratil v masakru, při němž Rudá armáda na začátku druhé světové války povraždila v Katyni 22 tisíc polských důstojníků a zajatců. Tato událost se pro Wajdu stala celoživotním traumatem a režisér o ní prý stále touží natočit film. Po válce, během níž se ukrýval v domě otcových bratrů v Krakově, Wajda tři roky studoval malbu na krakovské Akademii, než přestoupil na tehdy čerstvě založenou filmovou školu v Lodži. Praxi získal asistováním Alexandru Fordovi.
Svými prvními režijními pokusy se Wajda zařadil do takzvané polské filmové školy - okruhu tvůrců formálně vycházejících z neorealismu. Jakkoliv jim politické uvolnění po roce 1955 umožnilo vymezit se proti socialistickému realismu, nemohli stále narozdíl od italských neorealistů reflektovat aktuální skutečnost a zaměřili se proto na válečná témata. Nezvaní hosté (1955) a krvavě realistické Kanály (1957) se odehrávají během varšavského povstání, raný vrchol Popel a démant (1958) v prvních dnech míru; dohromady tvoří trilogii, v níž Wajda zpochybňuje heroická schémata a vysvětluje poválečný pesimismus své generace. Antihrdinu Popela a démantu hraje tehdejší vycházející hvězda a režisérovo alter ego Zbygniew Cybulski, který se objevil i v pro Wajdu netypických Nevinných čarodějích (1960) – romanci, v níž je zachycen noční život tehdejší varšavské mládeže. Jiným často obsazovaným hercem Wajdova raného období je pozdější režisér Roman Polanski; hraje například v Lotně (1959), lyrizovaném příběhu bílého koně v polské armádě na úsvitu 2. světové války.
Války z Wajdovy tvorby nemizí ani v 60. letech. Samson (1961) je osudem židovského chlapce za okupace, epické Popely (1965) se odehrávají za Napoleonova tažení, Brány ráje (1968) popisují dětskou křižáckou výpravu ve 13. století, Krajina po bitvě (1970) zachycuje vykořeněnost lidí, kteří přežili holocaust, a dokonce i Wajdův segment z povídkové Lásky ve dvaceti letech (1962) má za hrdinu mladého vojáka. Výjimkou potvrzující pravidlo je Vše na prodej (1969), Wajdův údajně nejosobnější film a zároveň rozlučka s Cybulským, jenž zemřel při autonehodě. Cybulského ve Wajdových snímcích do značné míry nahradil Daniel Olbrychski.
Vrcholů srovnatelných s válečnou trilogií dosáhl režisér až nesourodou dvojicí filmů Země zaslíbená (1975) a Člověk z mramoru (1977). První z nich je ságou o osudech tří idealistických podnikavců, kteří v Lodži 19. století vybudují textilku. Wajda v tříhodinové Zemi zaslíbené komplexním způsobem zobrazuje přerod Polska od feudalismu ke kapitalismu. Jen o málo kratší Člověk z mramoru se naopak odehrává v současnosti a popisuje pátrání mladé dokumentaristky po zapomenutém údernickém hrdinovi z padesátých let. Wajdova strhující mozaika na způsob Občana a její otevřené tematizování zločinů někdejšího stalinistického režimu rezonovaly s narůstající vlnou občanské nespokojenosti, která vyvrcholila založením hnutí Solidarity. Záběry ze stávek v gdaňských loděnicích se staly součástí politicky ještě ožehavějšího volného pokračování Člověk ze železa (1981). Wajda na protest proti vyhlášení stanného práva odešel do zahraničí. Tam začal pravidelně spolupracovat se scenáristkou a režisérkou Agnieszkou Hollandovou a natočil jak výtečného Dantona (1983) s Gérardem Depardieu v hlavní roli, tak i zapomenutelný brak typu Láska v Německu (1983).
Velkou část Wajdova díla tvoří adaptace slavných literárních děl. Režisér se nechal inspirovat například Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (stejnojmenný film z roku 1962), Mistrem a Markétkou (Pilát a ti druzí, 1972), Bratry Karamazovými (Běsi, 1988) nebo Idiotem (Nastasja, 1994). Nejraději si však vybírá předlohy polské, na jejichž základě může rozvíjet národní témata a specifickou symboliku. Extrémním příkladem je Veselka (1973) podle veršované hry Stanislawa Wyspianského: venkovská svatba z přelomu devatenáctého a dvacátého století v sobě obsahuje národní traumata, sociální satiru i odkazy na slavné postavy polských dějin a bez důkladné znalosti polské kultury je téměř nepochopitelná. Srozumitelnější jsou vynikající adaptace Jaroslawa Iwaszkiewicze – komorní drama Březový háj (1970) o protikladné dvojici bratrů a na Oscara nominované Slečny z vlčí (1979). V roce 1998 Wajda rozmáchle velkofilmovým stylem převedl na plátno polský národní poklad, epickou báseň Adama Mickiewicze Pan Tadeáš, a zaznamenal tak ve své vlasti triumfální úspěch.
Kromě natáčení filmů se Wajda významným způsobem věnoval i divadelní režii, krátkou dobu (1989–1991) působil v polském senátu a byl členem prezidentské kulturní rady. Vedle úctyhodné kolekce cen a nominací za jednotlivé snímky získal v roce 2000 Oscara za přínos světové kinematografii.
