Alžírská válka (1954—1962) nepochybně patří mezi citlivé body novodobých francouzských dějin. Dokud trvala, francouzská cenzura zasahovala téměř proti jakékoli kritické zmínce o ní. Doplatil na to Jean-Luc Godard s filmem Vojáček (1960), několik let pozastaveným. Ale ani poté se filmaři nehrnuli do jejího zobrazování. Zásadní podnět musel přijít ze sousední Itálie: Gillo Pontecorvo nachystal mimořádně působivou rekonstrukci Bitva o Alžír (1966), kde postihl nezastavitelné směřování bývalé kolonie k samostatnosti.

Země galského kohouta však k zásadnějším výpovědím spěla obezřetně a spíše s nechutí, první snímky byly spíše vyvzdorované - a odsuzovaly francouzskou účast. Vautierův film Tehdy nám bylo dvacet (1971) zdůraznil nesmyslnost zabíjení, obětí se stali i ti z vojáků, co si předsevzali, že na alžírské povstalce střílet nebudou. Podobně se na krvavé události zahleděl rovněž Yves Boisset v R.A.S. (1972) či Laurent Heynemann ve Výslechu (1976).

Z opačné, alžírské strany se k bojům opakovaně vracel zejména Mohamed Lachdar Hamina, jenž největšího mezinárodního uznání dosáhl díky Kronice žhavých let (1975). O alžírské válce vznikly i dokumenty: první z nich režíroval Yves Courriere s Philippem Monnierem (1972), pod dalším je podepsán například Bertrand Tavernier (1982).

Jenže téma alžírské války – alespoň ve filmovém ztvárnění – nikdy nepodnítilo obecnější sebezpytné zamýšlení, jako tomu bylo v Americe v souvislosti s vietnamským syndromem. Často bývá odsunuto do pozadí, stává se zásobárnou temných událostí, které neblaze ovlivňují budoucnost každého ze zúčastněných lidí. Tak například vystavěl Laurent Herbiet snímek Můj plukovník (2005), kde vyšetřování současného zločinu odkrývá dávná provinění. Cele se osudnému konfliktu věnuje Florent Emilo Siri v dramatu Mezi nepřáteli (2007).