S rozpočtem 150 miliónů dolarů a objemem zpracovávané látky je Alexander zatím největším projektem Olivera Stonea. Od zkušeného režiséra, pro něhož jsou velké figury minulosti (JFK, Nixon, Comandante) jedním z hlavních životních témat, bylo lze čekat strhující výpověď o bájném muži, který výrazně rozšířil hranice tehdy známého světa. Stone však neprolomil krizi poslední doby. Je to přesně 10 let, kdy natočil Takové normální zabijáky (Natural Born Killers), snímek, který svou divokou touhou po svobodě ovlivnil celou generaci teenagerů. Následovala ještě slušná politická sonda Nixon, prachšpatný dobrodružný U-Turn, který byl více méně vykrádačkou staršího (a lepšího) Red Rock West, neinvenční sportovní drama Vítězové a poražení (Any Given Sunday) a tři filmy o Fidelu Castrovi. 
Stone si během celého vyprávění počíná trochu jako protřelý středoškolák u maturitní otázky, o které nic neví. Snaží se na plátně vyvářet konflikty a napětí, přináší ale převážně upracované a okoukané záběry. Začíná se v Alexandrii, dlouho po Alexanderově pádu, kde starý Ptolemaios (Anthony Hopkins) vypráví hrdinovu historii… trvá deset minut, než se dostaneme do Filipova paláce, kde malý Saša vyrůstá. Jeho dětství formují rodiče: ctižádostivá, hady posedlá matka Olympias (Angelina Jolie) a tvrdý panovník Filip (Val Kilmer). Přes sugestivní životní rady od obou rodičů a dvorní intriky se Alexander dostává do čela makedonské armády a staví se legendární perské přesile.
Stone nabízí dojemné scény přátelství statných spolubojovníků, Alexanderova odvážná, i nepopulární rozhodnutí, hromadu pěkných přírodních scenérií – a to je ve tříhodinové stopáži asi tak všechno. Jako kdyby režisér nevěděl jak zaplnit svět svého dobyvatele. Alexandera hraje jako muže, který hledá svobodu – snad čeká po vybojování všech bitev, někde za hranou světa. Hrdinův charakter je rozpolcen vlivem obou rodičů, spíše však salónně, než že by z toho létaly jiskry. O tom, jak byl vášnivý, se dozvíme (jako ostatně o všem) od mudrlantského Ptolemaia.
Ve druhé polovině se na plátně přiostřuje, a to ze dvou důvodů – indická manželka Roxane (zvířecká Rosario Dawson) žárlí na Alexanderova přítele (v obou smyslech) Hefaistiona (Jared Leto) a armádě se nechce pochodovat až na kraj světa. Právě Alexanderova svatba s barbarskou Roxane by měla být vrcholným bodem filmu. Stone s Ptolemaiovou pomocí vystaví touhu po odpovědi na otázku, proč si Alexander nevzal makedonskou dívku… aby se po dlouhých minutách zeptal větru: „Proč?“. Takto váhavý tah na branku rámuje pouze předem prohrané dílo. Bitvy jsou ve filmu dvě, obě masivní, ale nesehrané nijak velkolepě. Ta indická může diváka vytrhnout alespoň svou krutostí (slonův useknutý chobot).
I herci jako kdyby stáli na tom širokém jevišti eurasijské pláně příliš daleko kamerám. Angelina Jolie přehrává jak do jde, od drákulovského přízvuku po hranaté deklamace. Colin Farell je sice v rozhodujících momentech věrohodný, ale i on se na plátně ztrácí. Podivně odbarvené vlasy mu nepomáhají a stejně jako ostatní, i on má ve scénáři předepsané samé rádobyvelkolepé krkolomné sentence.
Situaci zachraňuje Jared Leto v roli oduševnělého Hefaistiona, možná proto, že spíš hraje, než mluví.
Vangelis se nebojí hrábnout do svých syntezátorů, víc se ale dívá do svých předchozích soundtracků.
Kameře Rodriga Prieta (25.hodina (25th Hour), 8 Mile) nechybí velkolepost, v bitevních scénách na sebe ale poutá nechtěnou pozornost, když dramatickým třasem simuluje akci… která se jaksi nehýbe.
Alexander je prázdnou kronikou. Používá staromódní vyprávěcí techniky. Ty tam jsou Stoneovy invenční způsoby, hra s fontem, animací, strukturou obrazu. Alexander je dílem tvůrce, který si potřebuje odpočinout. Tvůrce, který se pustil do něčeho, co se hned zkraje ukázalo být pouští. Díky kameře a několika scénám to není úplná katastrofa, ale rozhodně ani žádná sláva.
