Reklamy na antické drama Alexander Veliký diváky lákají na „největší bitvy na obřích plátnech“ a i z traileru by se mohlo zdát, že nový snímek kontroverzního tvůrce Olivera Stonea bude jednou velkou válečnickou vřavou. Je to poněkud matoucí reklama: téměř tříhodinový snímek s Colinem Farrellem v titulní roli zahrnuje jen dvě (brilantně aranžované) bitevní sekvence. Redukce válečnických aktivit syna Filipa II. Makedonského by jistě nebyla na škodu, kdyby Stone ve zbývajícím čase dokázal na nemilosrdného dobyvatele, posedlého gargantuovskou vizí velké říše sjednocené pod jedním trůnem, ve svém ctižádostivém filmu nahlédnout více uspořádaně. A kdyby se v něm tolik nehovořilo a přitom nezůstávalo tak mnoho nevysloveného.
Životní osudy Alexandra Velikého (v českém názvu špatně přepsaného jako „Alexander“) jsou totiž z velké části zprostředkovány zcela nefilmově prostřednictvím nekonečných monologů jeho diadocha Ptolemaia (Anthony Hopkins). Makedonský vojevůdce a pozdější egyptský král – hledíc v Alexandrii na jeden ze sedmi divů světa – diktuje své paměti. Největší pozornost v kronice Alexandrova života věnuje jeho oidipovskému vztahu se smyslnou, mocichtivou a hady posedlou matkou Olympiadou (v Medúsu symbolicky proměněná Angelina Jolieová), nenávistně obdivným rozkolům s primitivním otcem Filipem II. Makedonským (k nepoznání nalíčený Val Kilmer) i válečným tažením do Persie a do Indie (kde ze strategického hlediska zcela zbytečná anabáze vyvolala vzpouru vojska). Ještě před světovou premiérou diskutovaná Alexandrova homosexuální náklonnost k zženštilému Héfaistiónovi je ve filmu jen naznačena a v kontrastu s lačně sexuální bitvou s „divošskou“ baktrijskou manželkou Róxanou (a v kontextu antického obdivu k ideálu mužné krásy) naopak působí až nepřirozeně cudně. Režisér se však naštěstí nedopouští takového pokrytectví jako tvůrci Tróje, kteří z Achilleova milence Patrokla učinili jeho bratrance.
Stone se skrze Ptolemaiova slova místy dopouští až „osvícenecké“ idealizace výbojného uchvatitele (tažení proti Persii bylo vyhlášeno nejen kvůli šíření hodnot helénské civilizace, při němž se uctívají nepřátelé, ale jako svatá pomsta za zničení země během řecko-perských válek). Z časových důvodů tvůrci vynechávají řadu klíčových událostí (kupodivu i Alexandrovo „egyptské období“, kdy založil svoji první a nejslavnější Alexandrii). Děj se proto odvíjí v dějově i v časově nepřiměřených skocích; a to místy ve skocích chronologicky zpřeházených a dosti matoucích (viz flashback vraždy Filipa II. Makedonského). Ať již je přítomnost Ptolemaia jakkoli sporná (místy se zdá, že se o nejdůležitějších událostech, jménech, místech i letopočtech dovídáme jen skrz jeho ústa), bez průvodce Alexandrovým životem by se film rozpadl do nepřehledných, nesouvisejících epizod.
Přípravy snímku trvaly skoro déle než vlastní Alexandrovo východní tažení: Stone první verzi scénáře napsal již v roce 1996. Na filmu se poté podíleli významní životopisci, takže ho nedevalvují historické nesmysly a na plátně za pomoci digitálních kouzel a stopadesátimiliónového rozpočtu mohly vyrůst ohromující a hodnověrné kulisy starověkého Babylónu, včetně hradeb, visutých zahrad i věže. Přesto se snímek chytil do podobně neživotné pasti, jako dobře obsazená, ale statická epopej Alexander the Great (1955) s Richardem Burtonem v titulní roli. V případě Stoneova filmu však hvězdné obsazení září méně jasným svitem než Alexandrova válečná helmice: Anthony Hopkins, Angelina Jolieová i Val Kilmer odvádějí jen svůj standard (který je ale u každého z nich na jiné úrovni). Pro typově nevhodně vybraného Colina Farella je postava makedonského vladaře v okamžicích jeho téměř „hamletovské“ váhavosti, rozpolcenosti i pochyb nad sebou samým nad jeho síly a upíná se pouze k melodramaticky přepjatým gestům, mimice a intonaci.
Jelikož žádný pamětihodný motiv nepřináší ani Vangelisova hudba, nejintensivnějšími místy Stoneova opusu jsou – paradoxně v souladu s reklamními slogany – ony dvě bitevní scény, které mísí historický realismus s výraznou stylizací. Perská sekvence střetu u Gaugamél zaujme svými majestátními orlími přelety kamery přes bitevní vřavy a indická bitva uhrane krvavě rudou, až surreálně zobrazenou sečí v džungli, která poskytuje úchvatné okamžiky (v osudové nesouměrnosti se proti sobě vzpínající kůň a slon). Na ambiciózní velkofilm o vlastním velikášstvím prokletém vojevůdci, který ovládal impérium zahrnující devadesát procent tehdy známého světa, to však je přece jen poněkud málo.
