Ve své něco málo přes hodinu dlouhé řeči Agnieszka Holland rozhodně nemínila konvenovat nějaké slavnostní atmosféře. Právě naopak: naprosto neamerickým pesimismem nad stavem současné světové kinematografie a velmi neslavnostně skeptickou vizí jejího dalšího vývoje dokonce způsobila menší pozdvižení. Nejdříve pro neznalé stručně zrekapitulovala poslední půlstoletí dějin filmu s důrazem na evropská šedesátá a americká sedmdesátá léta, aby posléze tradiční evropský způsob točení filmů jako osobní výpovědi postavila do ostré opozice proti americkému studiovému systému řízenému producenty a jejich penězi, v němž se systematicky obrušuje osobitost kteréhokoliv tvůrce. Zmíněný "přelet" nad evropským filmem režisérka pojala jako schválně nekonečný výčet slavných jmen jednotlivých národních kinematografií (Pasolini, Rossellini, Fellini, Antonioni, Godard, Truffaut, Renoir, Bergman, Sjöström, Forman...), z amerických režisérů vyzdvihla zejména Francise Forda Coppolu a coby příklad Hollywoodem "semletých" autorů uvedla literáty Francise Scotta Fitzgeralda a Williama Faulknera. Jako další rozdíl mezi evropskou a americkou filmovou tradicí zmínila fakt, že zatímco v Evropě jsou diváci zvědaví stále na něco jiného a nového, Američané touží po tom, aby jim bylo opakováno pořád to samé, což souvisí s jejich vášní pro sequely. Tento rys Agnieszka Holland nazvala diváckou infantilitou.

Přednáška, pojatá jako obhajoba skomírající tradice autorského filmu, skončila vizí, v níž i poslední ostrůvky individualistické filmařiny mizí pod tlakem americké výroby pro peníze, která je z ekonomických důvodů chtě nechtě přejímána i v Evropě. Snad proslov skončil poněkud nečekaně, snad bylo akademické publikum tak konsternováno - Agnieszka Holland musela výslovně ohlásit konec řeči, načež zazněl nesmělý potlesk. Následovala letmá diskuse, v níž se režisérka v reakci na vlastní skepsi pokusila vyjmenovat několik svých oblíbených filmů z poslední doby (Prolomit vlny, Vše o mé matce, Piková trojka). Zároveň však svou obžalobu Ameriky ještě přitvrdila, když probushovsky laděné zpravodajství televizního kanálu Fox přirovnala ke stalinistické propagandě.

Na rekapitulaci vlastní tvorby, kterou od ní mnozí očekávali, si přitom Agnieszka Holland nechala jen minimum prostoru. Může to znamenat, že i přes svou mrazivou kritiku současného stavu filmových věcí zůstává autorkou, která se neupíná k minulosti, nýbrž k budoucnosti.