|
Film Adresát neznámý otevírá bolestné téma přítomnosti jednotek americké armády v Koreji a sedmdesátá léta, do nichž je snímek zasazen (jedná se tak o prozatím jediný režisérův filmový výlet do historie), přesně odpovídají Kim Ki-dukovu dětství. Tvůrce vycházel z osobních zkušeností a i motiv, jenž dal snímku název – nedoručené a zpět přeposlané dopisy válející se po poli, kam je vítr odvál z přeplněných schránek – je záznamem tehdejší skutečnosti. Tím je dle slov režiséra i většina epizod a postav filmu (např. jednooká dívka Eun-ok, sebevražda mladého muže…). Adresát neznámý je Kim Ki-dukovým nejosobnějším filmem co se týče jeho přesahu do skutečných reálií a vzpomínek. Patrně i z tohoto důvodu zatím zůstává v režisérově filmografii nejvíce skeptickým a notně hořkým dílem. Bezvýchodné requiem za Koreu.
Kim Ki-duk pro tento film opustil své klasické schéma nesourodé ústřední dvojice přitahované podivně protikladnými silami a vyprávění roztříštil do řady epizod, v nichž figuruje přinejmenším šest postav majících nárok na titul hlavní. Splétání jednotlivých mikroosudů obyvatel vesnice, jež leží v těsné blízkosti základny americké armády, má přitom spíše „odstředivý“ účinek – druhá půle snímku jde proti diváckým očekáváním a konec filmu zanechá podivnou (a patrně záměrnou) příchuť nedořečenosti. Ovšem jen v obecné rovině; konkrétního rozuzlení se dočkáme jak v případě iracionální nenávistí nabitého vztahu míšence Chang-kuka a drsného rasa Jihuma (jeho plachý pomocník přezdívaný Psí oko svou pouť zakončí jakoby mimo hlavní pozornost), tak i u nezvyklé dvojice Eun-ok/americký voják James, jenž si zaplacením oční operace mladé dívce patrně chtěl „předplatit“ i další práva.
Nad celou vesnicí a jejími obyvateli se jako stigma vznáší nevyřčené obvinění směrem k americké základně. Ta se zdá být zprvu hlavní příčinou neskutečných krutostí filmu; divákův pocit může ale ohledně této „viny“ s odstupem času vykrystalizovat, podobně jako se měnil Kim Ki-dukův přístup k této kapitole korejské historie. Ultrakritičnost směrem k U. S. Army při psaní scénáře se postupně rozpouštěla v ambivalentním naladění, které režisér pocítil při hledání místa natáčení. Najednou na něj podle jeho slov dolehla lítost a samota zašpiněných klubů blízko základny, kde američtí vojáci zabíjeli čas. „Poprvé jsem se zeptal, zda jsem se vůbec pokusil je pochopit. Byli na tom stejně jako korejští vojáci vyslaní na Střední východ. Co opravdu mohli dělat? Byli to mladí muži trávící své mládí v cizí zemi.“ Přítomnost amerických vojáků je tak spíše symptomem, než skutečnou příčinou.
S tím souvisí i další režisérův záměr. Adresát neznámý je sice pevně ukotven v období sedmdesátých let (a jakési zvláštní osudové fluidum ještě pomáhá vyprávění hermeticky uzamknout), ovšem pod surově nabroušenými obrazy snímku se tají jeden spodní proud – a tím je Kim Ki-dukova snaha prostřednictvím americké správy podniknout výlet dále do historie přes korejskou válku až do časů japonské okupace. Násilí se dle Kim Ki-duka opakuje skrze generace a zničující destruktivní spirálu nelze pochopit z pohledu zaměřeném pouze na US správu. Když (v na první pohled nesmyslné scéně) starý Jihumův otec najde v proláklině před svým domem starou pistoli – patrně z dob korejské války – pečlivě ji očistí a pak s ní (zvráceně fascinován svým objevem) na dvorku zastřelí kuře. Nejkrutější je pohled do tváře starce; cítí ze svého činu zjevné uspokojení.
Tento kolotoč násilí je nejvíce patrný na patologickém soužití míšence Chang-kuka s jeho matkou, která je stále zamilována do Chang-kukova otce, amerického vojáka. Její dopisy se však pravidelně vracejí se stále stejným verdiktem – Adresát neznámý. Ve vesnici terčem posměchu za svůj původ, stává se Chang-kuk po návratu domů (což znamená vrak autobusu u polní cesty) nelítostným mstitelem. Jeho pravidelné výbuchy násilí snáší jeho matka s trpnou odevzdaností a vše vrcholí v mrazivé sekvenci konejšivé koupele, které Chang-kuk využije k neodvolatelnému zohavení matčina těla – stejně jako jeho matka ho „zohavila“ splynutím s americkým vojákem. Iracionalita vítězí na všech frontách. I zprvu jediný „šťastný“ vztah mladé dívky Eun-ok s Jamesem končí dobrovolně zapíchnutým příborem v právě „šťastně“ operovaném oku.
„Když se pes podívá přímo na tebe, jde z toho strach, co? Ale víš, co je děsivější? Lidské oko,“ říká při jednom „naklepávání“ psa na prodej (prý je pak chutnější…) Jihum svému pomocníkovi. Tedy žádné metafyzické zlo, ale násilí pramenící z lidí. Roztočený vír pak bere všechny – dělení na ty s vinou či bez viny ztrácí smysl. V posledním záběru filmu leží na poli americký voják, jehož jednotka se plazí dál, zatímco on se začítá do dopisu, který mu vítr přivál do tváře. Oklikou se tak z Adresáta neznámého stal (snad) alespoň člověk ochotný naslouchat; režisér opouští vojáka při prvních řádcích dopisu. Jiskřičku naděje Kim Ki-duk nechává doutnat už mimo náš pohled. Z kinosálu je hlavním vyprovázejícím především pocit marnosti.
