Německou režisérku Dagmar Knöpfelovou zaujaly tři koncepty dopisů Boženy Němcové Vojtovi Náprstkovi a inspirovaly ji k vylíčení posledních měsíců spisovatelčina života (z této korespondence pochází i název snímku).
Boženu Němcovou, záhy po předčasné smrti roku 1862 zbožněná do nedotknutelného národního symbolu, svět pohyblivých obrázků uctil již vícekrát. Často se české snímky o ní přizpůsobovaly aktuálním ideologickým potřebám, vesměs zdůrazňovaly umělčino pokrokové a politicky odbojné smýšlení. Němcová se zařadila mezi nezbytné postavy národního panteonu (viz například Krškovu fresku Revoluční rok 1848). Na Barrandově vznikly dva dojemné holdy Otakara Vávry, Horoucí srdce (s Jiřinou Švorcovou) a Veronika (s Janou Hlaváčovou). Televizní obrazovka nabídla setkání častější. Spisovatelku tu ztvárnily Dana Medřická (Božena Němcová), Jana Březinová (Vlčí halíř), Dana Syslová (Ako listy jedného stromu), Vlasta Chramostová (Zpráva o pohřbívání v Čechách)...
Ačkoli se snímek A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu dotýká výhradně českých reálií i osobností, vznikl jako čistě německý počin, bez jakékoli české produkční účasti. Ve štábu ovšem převažovali najatí Češi a tuzemské herce poznáme v téměř všech rolích, s výjimkou té hlavní. Boženu Němcovou totiž ztělesnila Corinna Harfouchová, jejího manžela pak Bolek Polívka. Dále spatříme Annu Polívkovou, Ondřeje Vetchého, Petra Formana... Přirozeně je celý film mluven (dabován) německy, byť s dojemně přesnou výslovností českých jmen.
Režisérka zvolila vcelku náročnou vypravěčskou strukturu. Začíná hrdinčiným pohřbem, který Němcová skepticky komentuje: není si jista, zda by svůj život chtěla prožít znova. Zastihujeme ji churavějící v litomyšlském exilu, kde se v osamění a jakoby vyděděna marně pokouší editovat chystané sebrané spisy, věnujíc se hlavně spisování oněch dopisů. Sužují ji stále větší bolesti, provázené krvavými výtoky.
Při psaní si vybavuje nedávné i vzdálenější události, konflikty s opileckým, zhrublým mužem, jenž ji ponižuje, sprostě nadává, záměrně ponechává v nouzi a dokonce bije, připomíná si ztrátu milovaného syna, mihne se triumfální předčítání Babičky, s níž se i později vysloveně laská, ve šlechtickém salónu i ponížená žádost o podporu. Vynoří se několik šťastných dnů strávených na Daňkově statku i vášnivé milování s jedním ze ctitelů. Promžikne epizoda z Babičky. A některé události (zvláště spojené s návštěvou Daňkových) se zmnožují, opětovně se vynořují v závislosti na tom, jak se k nim Němcová znovu, jen v mírném pozměnění vrací.
Snímek se důsledně uzavírá do privátního mikrosvěta Němcové, zcela odsouvá jakoukoli odezvu tehdejších společenských poměrů, těžce na hrdinku doléhajících. Ostatně i konfliktní vztah mezi manželi notně zjednodušuje, když muže líčí jako zosobněné zlo, které něžnou duši spisovatelčinu drásá. Nenaznačí, z čeho pramení rozpad tohoto svazku, jak v něm převážilo vzájemné odcizení a zklamání, na němž zajisté svůj díl viny nesla i sama Němcová. Režisérka třeba líčí, jak manžel Němcovou hrubě připravuje o veškeré peníze. Z jiných svědectví ale víme, že Němcová neuměla s penězi, s honoráři ani dary, předvídavě hospodařit, byla je navzdory přetrvávající nouzi schopna okamžitě rozdat či jinak zmařit.
Režisérka dopodrobna seznamuje s často krušnými hygienickými podmínkami, zachycuje Němcovou při výměně zakrvácených „plátýnek“, jak nazývá objemné kusy tkaniny. Teplá koupel patřila k zážitkům, s nimiž se okouzleně svěřovala papíru. Corinna Harfouchová sice snaživě předvádí, jak její hrdinka tělesně i duševně trpí, jak ji trápí zneuznání a lhostejnost, jak si sužují návaly bolesti, ale ve výsledku dospívá ke spíše nevzrušivé anatomické studii. Zvláště obličej, občas i zaslzený, zůstává málo sdělný. Někdy dospívá ke křečovité přepjatosti, viz třeba náruživost, s jakou se vrhá do tance s nejrůznějšími přáteli, zatímco žárlící manžel podmračeně přihlíží. Mužské postavy, které Němcovou obklopují, jsou pak zcela jednorozměrné, podobny pouhým dekorativní stínům.
Ostatně ani vyprávění neoslovuje a nestrhává, jak by předpokládalo vyhroceně komorní zacílení. Ani šerosvitná malba neútulných, často zatemněných místností, jak je nasnímal Jan Malíř, nemá potřebnou výmluvnost, ať již jde o komůrky či vylidněný šlechtický salón. Inscenační ztvárnění vnímám jako notně konvenční, místy až neobratné. Nepřetržitě znějící hrdinčiny vnitřní monology souznějí s jejím právě psaným textem, mnohdy se však stávají zbytečnou dramatickou berličkou osvětlující děj. A všimneme si i jiných neobratností – třeba představování plejády osobností, které se účastnily vlasteneckého plesu, prostřednictvím rozmluv přihlížejících účastníků. Takovým směšným manýrám se již před lety vysmála parodie Jára Cimrman, ležící, spící. Příliš nepomáhají ani časté citace oblíbených dobových melodií, jak se nachystal Aleš Březina.
Film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu má zajisté svůj význam: odstraňuje mýty zamořené nánosy, které ulpěly na dosavadních výkladech. Uvízl však sotva v půli cestě, po níž ambiciózně vykročil. Selhává v tom nejdůležitějším – v uhrančivějším obhmátnutí tragických dilemat a traumat, které na Němcovu doléhaly, v přiblížení její mentality. Nespoutanost a touhu této výjimečné bytosti po nezávislosti zkoumá zpovrchněle a bez důslednosti. Němcová byla v oné upjaté a pokrytecké době vnímána přece nejen jako „velká česká spisovatelka“, ale současně také jako „špatná ženská“ (viz Milena Lenderová v knize K hříchu i k modlitbě).
