A Love Song For Bobby Long má svým způsobem dost blízko k Bokovce (Sideways) Alexandera Paynea. Místo vinohradů bary okolo Magazine Street, místo vína vodka… ale ten pravý rozdíl je jinde: místo zakomplexovaného losera Milese v antisexuálním provedení Paula Giamattiho je tu nonkonformní ochmelka Bobby Long se sex-appealem vlčácky šedovlasého Johna Travolty.
S fešáckým slamákem na hlavě kráčí ulicemi New Orleansu, na jedné noze botu, na druhé pantofli a v ruce místo hole lahev.
„Čas nebyl s Bobbym Longem nikdy kamarád. Pletichařil proti němu, předstíral velkorysost a přitom ho obral o všechno kdykoliv jen mohl.“Bobby Long býval profesorem angličtiny, idolem mládeže i žen. Jenže potom se mu věci vymkly z rukou a on spolu se svým bývalým studentem a romanopiscem Lawsonem (Gabriel Macht) skončil v polorozpadlém domě femme fatale všech neworleanských umělců, legendární zpěvačky Lorraine. Lorraine právě zemřela.
Na A Love Song For Bobby Long je nejsympatičtější ta bezstarostná atmosféra zašlého bonvivánství. Hrdinové žijí v tom rozverném alko-oparu, kdy kocovina není nikdy příliš velká a sklenice nikdy příliš prázdná a v barech na potkání hrají songy vašich milenek. Odpoledne se pečou buřty a Bobby Long s kytarou vzpomíná na své slavné dny.
Pak ale přijede Pursy. Dospívající Purslane Hominy (Scarlett Johansson, opět "krásná jako svítání", jak říká její největší tuzemský fanda Vojtěch Rynda), Lorrainina dcera. Žije na pokraji vztahu s džínovým vagabundem Leem na Floridě a její největší zábavou je přepínat kanály a ládovat se směsí M&M’s a burákové pomazánky Peter Pan, po které normálnímu člověku vypadnou zuby z dásní.Když se Pursy dozví o matčině smrti, odjede jí do New Orleansu nejen na pohřeb, ale těší se na nový život v novém domově.
Protože se ale Pursy s matkou nikdy nebavila, neví nic o Bobbym a Lawsonovi. Bobby Pursy řekne, že Lorraine jim rozdělila dům na třetiny a hrdinka, která nemá co ztratit, se pokusí do různorodé domácnosti zapadnout. Že se s jejím příchodem změní osudy všech zúčastněných je nasnadě.
Směr, kterým se bude děj ubírat, je nasnadě také (touha-láska-minulost). Scénář, který Gabelová napsala na motivy románu Off Magazine Street Ronalda Everetta Cappse, sice na jedné straně bezstarostně cituje jednoho literáta za druhým, příběh samotný se ale rozvíjí až úpěnlivě učňovsky, s důrazem na rozvinutí všech zápletek, na uzavření všech linek, na osvětlení všech motivů. Stejně tak některé podružné prvky jsou poněkud nadbytečné (Bobby je excentrik i bez toho, aby musel pít pivo v nafukovacím bazénku).
Naopak výjimečností snímku je obsazení. Nejde přitom jen o to, že se Gabelové podařilo sehnat Travoltu, Johannsonovou a Machta. Režisérka především dokázala hercům charaktery
přiblížit tak, že opouštějí své obvyklé šarže, a tím pádem i když je člověk vidí na plátně pomalu třikrát do týdne, v A Love Song For Bobby Long jako kdyby je sledoval poprvé.Ano i tady bude John Travolta tančit – ovšem v pantoflích. Ano, i zde se bude Scarlett Johansson nevinně usmívat ve chvíli, kdy vypadá jako princezna celého Vesmíru. Ve scéně s matčinými šaty je ale její sex-appeal konečně ženský a přímo botticellovsky sebevědomý.
Kamera Elliota Davise (Třináctka (Thirteen), Lords of Dogtown) balí barevně i kompozičně promyšlené záběry do retropastelových tónů a umocňuje tak nakažlivě příjemnou atmosféru filmu.
