A co když je to pravda? je mixem konverzační duchaplnosti veseloher Billyho Wildera a nadpřirozeného motivu z Ducha. Většina romantických komedií stojí na překážce, která od sebe dělí ústřední dvojici - a tentokrát nejde o nic menšího než o hranici mezi životem a smrtí. Elizabeth je obětavá mladá lékařka, jež po šestadvacetihodinové šichtě usne za volantem a skončí pod koly kamiónu. Nějaký čas poté se do jejího bytu nastěhuje nic netušící zahradní architekt David. Když ho odtamtud začne vyhazovat neznámá blondýnka, poněkud ho to překvapí - tím spíš, když zjistí, že má co do činění s duchem. A protože spiritisté či jiní šarlatáni ho nechtěné spolubydlící nezbaví, David s ní zkusí spolupracovat a odhalit, jak se do nehmotného stavu dostala.
A co když je to pravda? na sebe vrší jednu žánrovou jistotu za druhou, ale činí tak se samozřejmostí a s půvabem, které případné výtky na margo „staré vesty“ eliminují na minimum. Než v sobě najdou zalíbení, mají se k sobě Elizabeth a David jako kočka a pes. Dějištěm jejich vznikajícího vztahu je krásný byt s ještě krásnějším výhledem na San Francisco. Scénář kupředu pohání natolik ozkoušená záminka, jakou je amnézie, komediální momenty obstarává neméně povědomá situace, kdy hrdinku vidí právě jen „její“ hrdina, pročež svým chováním vzbuzuje pozornost okolí. Nadpřirozená rovina navíc akcentuje typicky romantický motiv osudové lásky a namístě jsou i paralely se Šípkovou Růženkou. Na druhou stranu A co když je to pravda? příliš tlačí na pilu, když na plátno vrhá instantní poselství typu “žijte právě teď!“ nebo mělké pravdy jako „někteří lidé jsou mrtví už zaživa“.
Toto zjištění se týká obou hlavních postav. Elizabeth před havárii znala jen práci a David se od smrti manželky jen utápěl v zármutku a alkoholu. Složitější charakteristiky by však u filmu, kde průzračná jednoduchost představuje jednu ze základních kvalit, byly spíše na škodu. A co když je to pravda? psychologickou hloubku nahrazuje nadhledem, vtipnými dialogy a svižností vyprávění; dynamické nemocniční intro je ideálním vstupem do děje a ve finále dojde dokonce na cosi jako akční scénu. „Duchařské“ triky slouží ději a zbytečně na sebe nepoutají pozornost, podobně jako pečlivě sestavený soundtrack. Komorní scénář se omezuje na několik málo postav a ještě menší počet prostředí, čímž připomíná divadelní hru. Vše dohromady váže solidní režie Marka Waterse, který vešel ve známost dívčími komediemi Mezi námi děvčaty a Protivný sprostý holky).
Jak už to u romantických komedií bývá, lví podíl na jejich případném kouzlu mají herečtí představitelé. V tomhle ohledu se A co když je to pravda? trefuje do černého. Reese Witherspoonová (Pravá blondýnka, Holka na roztrhání) dokáže zahrát energického blonďatého diblíka jaksi upřímně, bez sklouzávání k nevkusu nebo parodii, a Mark Ruffalo (Collateral, Věčný svit neposkvrněné mysli) je v postavě „gaučového“ povaleče, jenž znovu našel smysl života, příjemně civilní (i když by se při své všestrannosti mohl romantickým komediím pomalu začít vyhýbat).
Z pohledu diváka, který růžový žánr nijak zvlášť nepreferuje, film trochu sráží nadbytečné finále, v němž dosavadní nadhled vystřídá slzopudnost a bezostyšná sentimentalita. Jinému publiku však bude takový konec za příběhem Davida a Elizabeth tou nejlepší tečkou.
