Slavíme den české státnosti, takže by se vlastně hodilo si pustit nějaký ten český film. Nebo třeba vyrazit do kina na nějakou tuzemskou hitovku, třeba na aktuální komedii Po čem muži touží, která o minulém víkendu bořila rekordy návštěvnosti. Pravděpodobně jí dá i o tom nadcházejícím řada diváků přednost před originálním počinem Adama Sedláka. Domestik je totiž trochu silnější káva pro náročnější publikum. Tím nijak neshazujeme ani diváky, ani Po čem muži touží. Ti ovšem už svým názvem nepokrytě naznačují zaoceánskou inspiraci. Snímek ač bodře český svým humorem, se totiž vydává po stopách romantické komedie s Melem Gibsonem, v níž se naopak pátralo po tom, po čem touží ženy.
Takového nevinného opisování jsou samozřejmě národní kinematografie plné a Hollywood jim to vrací tím, že natáčí vlastní remaky úspěšných evropských námětů. Přesto jsme zahloubali do historie porevoluční české kinematografie, abychom tam našli největší opisovače. U některých jste možná ani netušili, že mají nějakého toho západního bratříčka. Necháme už jen na vás, jestli si pustíte originál nebo tuzemskou inspiraci.
Veni Vidi Vici (Caddyshack)
zdroj:
tisková zpráva
A začínáme hned velkým kalibrem, karlovarskou komedií Veni Vidi Vici, která se na chviklu tváří jako kulisa filmového festivalu, ale jakmile odněkud vykoukne golfová hůl, je ve všem jasno. Hlavní hrdina má talent na odpalování bílých míčků a letí na něj hezké holky. Místo Chevyho Chase z originálu tu máme Boba Klepla a není to celé tak úplně přes kopírák, protože napodobit dílo nejlepších komiků osmdesátých let v českých podmínkách snad ani nejde. Pokud vám nebude lézt krkem věčný product placement a skrz naskrz průhledná romantická linie, pravděpodobně vás dorazí casting hlavních rolí. Tady se žádná hole-in-one bohužel nekoná.
Byl jednou jeden polda (Policejní akademie)
zdroj:
tisková zpráva
Soukupova řachanda z devadesátek spoléhala na to, že policajtům se rádi smějeme ve všech jazycích a na všech kontinentech. Navíc mohl navázat na Discopříběh a udělat znovu hrdinu z Ládi Potměšila. A ono to vlastně i celkem vyšlo, už proto, že první Polda chytře mixuje nejen policejní klišé, ale přimíchá i něco z Jamese Bonda a jde na to takovým tím neselhávajícím čecháčkovským stylem. Pro někoho komediální dno, pro jiného klasika, na kterou nedá dopustit už kvůli hláškám a sympatickým hercům. První díl zestárnul se ctí, další dva jsou na tom o poznání hůře a čistě bondovský spin-off Jak ukrást Dagmaru si nezaslouží už ani řádek navíc.
Bobule (Dobrý ročník)
zdroj:
tisková zpráva
Kryštof Hádek a Lukáš Langmajer (prostě ten mladší) se vydávají na Pálavu, aby si tu vyslechli 100+1 vinařských klišé a vtipů o Pražácích. Jenže to má řemeslo, tj. správnou barvu a chuť, takže když proti sklínce přimhouříte oko, vezmete Bobule na milost jako mladší alternativu k Dobrému ročníku s Russellem Crowem. Tereza Voříšková tu navíc jako múza funguje dokonale a Lipský s Postráneckým zaručí, že některé hlášky budete citovat ještě hodně dlouho. Jen snad škoda, že dvojka vyšuměla a ještě si odnáší titul za nejhorší název od dob distribuční zhůvěřilosti 2Rychle 2Zběsile. O volně navazujícím seriálu Vinaři už ani nemluvě, tam nám ty vtipy o Pražácích už začaly lézt krkem.
Panic je nanic (Kluci/Holky/Všichni to chtěj taky)
zdroj:
tisková zpráva
Zatím jsme byli docela hodní a dokonce jsme uznali, když byla česká náhražka jakž takž na úrovni. Jenže tady přestává veškerá legrace. Panic je nanic, to byla hodně opožděná odpověď na Prci, prci, prcičky. Ostatně i němečtí sousedé stihli natočit na tohle téma snímky Holky to chtěj taky a Kluci to chtěj taky. A právě poslednímu zmíněnému se Panic je nanic hodně podobná, což rozhodně není pochvala, protože laťka byla nastavená proklatě nízko. Film Ivo Macharáčka vsadil na přirozené neherce, ale bylo z toho jen prkenné pitvoření pod taktovkou zmatených dospělých, co teenagerskou mluvu a chování viděli tak maximálně u sousedů na dvorku. Trojice šestnáctiletých Pražáčků vyráží na venkov zbavit sama sebe s pomocí lepých venkovských děv panenství, ale výsledek je tragický. Nad protagonisty i samotným filmem se naštěstí velmi rychle zavřela voda, takže to nebudeme dál pitvat.
Probudím se včera (Znovu 17)
zdroj:
tisková zpráva
Čtyřicátník, kterému se rozpadá život pod rukama, se probudí v osmdesátkách v těle svého sedmnáctiletého já, a s dospělými myšlenkami a těžko hlavou musí znovu zkusit sbalit svoji lásku, aby pochopil, o co jde v tom životě především. Povědomé? Jasně, Matthew Perry byl v originále za třicátníka, ale k Filipu Blažkovi se dostal ten scénář trochu se zpožděním. Za Zaca Efrona ze Znovu 17 zaskočil Jirka Mádl a v tomhle případě mu to s režisérem Šmídmajerem ještě docela klapalo. Hlavně díky obsazení má česká verze pár světlých míst, ostatně žánr cestování časem je vyloženě vděčným cílem. Jenže stačí se ohlédnout dál do historie českých filmů a najdeme tam mnohem kreativnější sci-fi komedie s podobnými náměty. A originální, lépe zahrané i napsané. Probudím se včera je prostě tak trochu včerejší, ale ne úplně v tom nejlepším slova smyslu.
Tmavomodrý svět (Pearl Harbor)
zdroj:
tisková zpráva
A šestým zástupcem téhle kategorie je… ne, děláme si legraci. Tmavomodrý svět a Pearl Harbor totiž vznikaly souběžně. Jan Svěrák měl tu smůlu, že jeho nejdražší český film všech dob šel do amerických kin pár měsíců po tamním nejdražším filmu všech dob v režii Michaela Baye. Zápletky byly nebezpečně podobné - dva letci, jedna žena na pozadí osudových událostí druhé světové války. Diváci na obou stranách velké louže dodnes zaměňují, jestli s tím nápadem první přišlo české vejce nebo americká slepice. Když dva dělají totéž, není to totéž a zrovna Tmavomodrý svět si zaslouží pozornost i po letech. Jen škoda, že Svěrákovi cestičku k americkým producentům neumetl. Tak snad nebude mít podobnou smůlu Petr Jákl s chystaným megarozpočtovým Janem Žižkou. To by v tom už byl čert, kdyby Hollywood chystal něco podobného.
