Dalším francouzským počinem v českých kinech je nový film dnes už i u nás známého Françoise Ozona 5x2. Opět se staneme svědky rozpadajících se mezilidských vztahů, jejichž průběh sledujeme v opačném chronologickém pořadí. Zručně vystavěný a natočený příběh bohužel nedokáže překročit svůj vlastní stín.
Pět epizod ze života Marion (Valeria Bruni-Tedeschi) a Gillese (Stephane Freiss) poskládaných pozpátku popisuje jejich vztah od prvního náhodného vzplanutí až po rozvodové řízení. Seznámíme se také s několika postavami, které do života obou hrdinů zasáhly - především s homosexuálním Gillesovým bratrem Bernardem a s rodiči Marion. Každá scéna má klíčový význam pro utváření vztahu hlavních protagonistů, kteří postupně zjišťují, že zklamali jako partneři i jako rodiče. Vše je již od první scény sodomie zahaleno do pochmurné atmosféry a je tak prvoplánové, že divák je žel schopen odhadnout každé rozuzlení. Na první pohled komorní příběh je postaven i na silně kýčových scénách (svedení Marion americkým turistou, koupání v moři při západu slunce), ale zase naopak například večeře manželů s Bernardem a jeho milencem je velmi svěžím vhlédnutím do typické pařížské intelektuální zábavy.
Již od snímku Kapky deště na rozpálených kamenech (1999) se chtěl režisér vrátit k problematice partnerského soužití. V 5x2 tak rozvinul svůj názor, že každodenní rutina nejvíce ubíjí i zpočátku silný vztah, což může být jen prvotní kamufláž, pod níž se skrývají vážnější problémy. Právě v souvislosti s Gillesem zahraniční kritika hojně spekulovala o jeho latentní homosexualitě. Autor se hlásí k inspiraci televizním filmem Jane Campionové Two Friends (1986), který je také vystavěný pozpátku a zabývá se rozpadem vztahu. Cílem tedy mělo být umožnit divákovi nahlížet na příběh očima někoho, kdo ví, jak to dopadne a tak se dostat k podstatě věci. Navíc po formální stránce si dal Ozon ambiciózní cíl – začít v Bergmanově stylu a končit jako Lelouch. Proto ta pochmurnost u advokáta a nečekaně krutá sexuální scéna v první epizodě a selankovitý závěr. Pro svatbu se inspiroval u amerických romantických filmů.
Všech pět výjevů rámují italské sladkobolné písně, protože mají údajně nejlépe vystihovat romantismus a sentimentalismus. Interprety francouzských šansonů tohoto typu jsou převážně ženy, zatímco v Itálii jsou to muži (o důvod víc). Film se měl původně jmenovat Nous deux (My dva), což je časopis odpovídající asi českému Psáno životem. Režisér se nakonec rozhodl pro změnu názvu, protože chtěl položit důraz na způsob vyprávění, které není nijak komplikované, ale přeci jen mění náš obvyklý pohled na příběh.
5x2 vypadá jako pokus o sblížení nízkého a vysokého umění. Jako kdyby se Ozon na něco takového připravoval již od parodie Sitcom (1998) přes tajemný ruizovský pokus Pod pískem (2000) až po výsměch kýči v 8 ženách (2002). Ale v poměrně banálním příběhu, který nám teď předkládá, jakoby to nefungovalo. Divák musí bezpodmínečně narazit na přílišnou rozpadlost vyprávění, přílišnou vykalkulovanost a přílišnou průhlednost zápletky. Ozonův pokus sledovat postavy zpovzdálí se nepovedl, protože jen těžko lze vysledovat jejich psychologii, jenž je v takovém případě nutná. Neustále stejné rádoby intimní záběry kamery, které jsme viděli už v jeho předchozích filmech, působí občas jaksi nepatřičně. Nejvýraznějším kladem filmu jsou herecké výkony, ostatně vždy Ozonova nejsilnější stránka. Až moc časté citace bulvární popkultury bulvarizují i vztahy samotné a hovory o nevěře, podivné Gillesovo skrývání během porodu, hysterická matka, Marionino pokrytectví a nakonec i počátek jejich vztahu vyznívají nadmíru negativisticky až psychopaticky. Ozon si opět zkusil něco nového, ale zastavil se někde napůl cesty a my diváci dál čekáme na jeho velký film.
