Každý z filmových festivalů má svou nezaměnitelnou atmosféru. Berlinale, mezinárodní festival v hlavním městě Německa, se vyznačuje tím, že většinou na něm prší, případně sněží. Ke špatnému počasí se ještě připojuje umístění tohoto filmového svátku: střed metropole, těsné sousedství obchodních center, situovaných do velkých prosklených budov. Na pohled žádná velká romantika. Vedle počasí však festival dělají filmy a ty se zde promítají hned v několika desítkách sálů najednou. Centrem festivalového dění je Berlinale Palast, v jeho blízkosti jsou Cinemaxx a CineStars, do dalších kin se jezdí po městě metrem. Divák si musí dobře hlídat hodiny, aby do sálů přijel včas, pozdní příchozí nemají šanci. Německá organizace je příslovečně důsledná a to i v rámci novinářských projekcí. Nelze na ně chodit ani s drobnými zavazadly či lahvemi minerálky, oboje se odkládá v šatně. Díky těmto striktním nařízením berlínský festival dobře funguje a kdo dodrží jeho pravidla hry, dostane se k filmovým zážitkům vlastně velmi v pohodě.
Na letošním 55. ročníku Berlinale (10.–20. února 2005) se promítalo na 340 filmů. Tematicky se festival zaměřoval na Afriku, proto se vedle tradičních mezilidských vztahů skloňovala právě politika. Zvlášť patrné to bylo na soutěži, jíž se zúčastnilo 21 titulů (přehled oceněných filmů najdete zde). O černém kontinentu pojednávaly čtyři filmy, ze kterých nakonec vyšel i držitel Zlatého medvěda: Carmen z Khayelitshi (U - Carmen eKhayelisha), hraný debut divadelního režiséra Marka Dornforda - Maye. Druhé nejvýznamnější ocenění, Velkou cenu poroty získal čínský Páv (Peacock) režiséra Gu Changweie (byl kameramanem filmů Rudé pole, 1987 a Sbohem, má konkubíno, 1993). Snímek pojednává o dějinách jednoho čínského městečka v letech 1977 až 1984. Changwei nebyl jediným asijským titulem, který si odnesl ocenění. Co do počtu cen se nejúspěšnějším dílem festivalu stal Zatoulaný mrak (The Wayward Cloud) tchajwanského tvůrce Tsai Ming-Lianga (loni navštívil pražský Febiofest), psychologický film, zavádějící diváka až do míst, kde se natáčí pornografie.
Jako herecky nejsilnější ocenila porota v čele s režisérem Rolandem Emmerichem snímky vyprávějící o mladých lidech, z nichž každý žije ve zcela jiném historickém období. V současném Oregonu se odehrával příběh psychologicky nevyrovnaného chlapce, obtížně prožívajícího své dospívání. Z jedné jeho obsese vycházel i název filmu: Ten, který si cucal palec (Thumbsucker, režie Mike Mills). Hrdina se v něm proměňuje ze zakomplexovaného dítěte v zdravě sebevědomého mladíka, což sympatickému Lou Tayloru Puccinimu umožnilo prověřit jeho herecké schopnosti. Pucci si z Berlína odnesl Stříbrného medvěda za mužský herecký výkon (o měsíc dříve byl jako herecká naděje oceněn na Sundace festivalu, americké přehlídce nezávislého filmu).
Psychologicky propracovanější je portrét titulní hrdinky z německého filmu Sophie Schollová - Poslední dny (Sophie Scholl - Die letzten Tage r. Marc Rothemund) v podání Julie Jentschové. Drama, natočené podle skutečné události, se odehrává v roce 1943 ve vězeňských celách. V nich se studentka Sophie Schollová ocitne za svou protinacistickou činnost v ilegální organizace Bílá růže. Je vyslýchána a později souzena a ocitá se tváří v tvář trestu smrti. A skutečně, zejména obličej se stává pro mladou herečku její hlavní hrací plochou. Film se odehrává převážně v interiérech a jeho děj se odvíjí formou dialogů, v nichž je Schollová silným soupeřem, který nikdy nezapochybuje o své pravdě. Umělecká výpověď je o to působivější, že se zakládá na skutečné události, a je trochu škoda, že režisér v závěru podléhá emocionalitě tématu a začleňuje do filmu scény, které by se hodily spíše do představení pro školy. V něčem jeho dílo dokonce připomene český film Jaromila Jireše ... a pozdravuji vlaštovky (1972) o protifašistické bojovnici Marii Kudeříkové.
Český film ve festivalové soutěži sice chyběl, ale zejména díky Českému filmovému neunikl festivalové veřejnosti. Společnost na prodej českých filmů do zahraničí měla svůj stánek v European Film Marketu, kde se nabízelo osm titulů. Mezi nimi byla i Duše jako kaviár (Dirty Soul, 2004) Milana Cieslara, jímž se zde prezentoval herec Jan Budař. Za naši republiku byl vybrán do akce Shooting Stars 2005, na níž se mezinárodnímu tisku a producentům představují národní herecké talenty, které by mohly být příslibem pro evropský film. Vedle toho zde proběhl prezentační večírek dvou našich festivalů. Nejdříve pozvala přítomné na 40. ročník MFF do Karlových Varů jeho umělecká ředitelka, dr. Eva Zaoralová. O několik dní později se zde prezentoval MFF pro děti a mládež ve Zlíně, nejstarší svého druhu na světě, jehož 45. ročník se uskuteční letos na přelomu května a června.
