Velkolepě pojaté akční fantasy vypráví životní příběh malého nalezence Kaie (Keanu Reeves), který skončí v útulku v době Japonska 17. století. Je na půl Brit a z části Japonec, což j samozřejmě v té době úplně běžná věc a má v příběhu svoji logiku. Ale tyto drobné úchylky budiž odpuštěni, jsou jen berličkou k tomu, aby do filmu mohl být obsazen hollywoodský herec. V tomto případě téměř padesátiletý Reeves. Mladík si stojí dost špatně na společenském žebříčku tehdejšího Japonska, ale nakonec je zachráněn partou pořádně nabuzených samurajů (hádejte, kolik jich je pak celkem), kteří chtějí pomstít svého pána, který se stal obětí spiknutí Lorda Kiri a čarodějky Mizuky.
zdroj: Universal Pictures
Fantasy z Japonska
Mnohem více stojí za zmínku obsazení tanečníka a herce Mina Tanaky do role pána sedmačtyřiceti Róninů Asana Naganoriho. Jde o postavu, která žila na konci 17. století a příběh je do určité míry založený na skutečných událostech. Postupem času se však stal součástí japonských pohádek. Carl Rinsch tak nesáhnul po neznámé látce. Pro japonského diváka jde o velmi známý příběh, který včetně nejnovějšího snímku už byl zfilmován sedmkrát. Pro amerického, či evropského diváka však jde o něco nového a fantasy o tom, jak se dá do kupy početná skupina hrdinů, kteří vyrazí do boje silami temna, může docela dobře fungovat. 47 samurajů je filmem, kde však zápletka nehraje velkou roli. Ta je totiž hodně jednoduchá, ale kupodivu zde funguje „neobvyklé prostředí“ jako pomocné turbo divákových dojmů. A nutno říci, že vizuální stránku si každý, kdo má alespoň minimum fantazie, musí báječně užívat. Keanu Reeves se delší dobu neukázal ve velkém filmu, tady je opět tím vyvoleným a je vtipné, že se tak výborný herec nedokáže deset let zbavit nálepky Nea z Matrixu.
Obyčejný film, na jednu dávku popcornu
Americká verze legendárního příběhu zachovala číslovku 47 a je jistě příjemné, že filmu o japonské legendě hrají převážně Japonci. Mluví tak nějak divně anglicky, ale i to lze prominout. Film musí potěšit všechny a ústupky tvůrců nepřesahují rámec nevkusu. Film Carla Rinsche baví vizuálními efekty, které nabízejí japonskou tématiku v pěkném fantasy balení a současně nepřekračují nevkusnou mez. Že je to takové divné nemastné putování proti zlotřilému protivníkovi, který působí víc směšně, než temně, to asi tolik nevadí. Z filmu se asi epos, k němuž se budou vracet generace diváků, nestane. Vadí to někomu? Pokud chcete v posvátečním období vyrazit do kina na hezké efekty, jednoduchou zábavu a několik solidně natočených bitek, pak je 47 Róninů ideální volbou.
Hodnocení: 50 %
