Kathryn Bigelow dokázala natočit syrový a napínavý film a ať už právě se rodící moderní historii Spojených států sleduje divák z jakéhokoliv úhlu, nesnaží se jej vmanipulovat do svého vidění světa. Přesto lze říci, že zachovat si odstup a dívat se na příběh desetileté honby za Usámou bin Ládinem, je od prvních okamžiků velmi složité. Nejsme jako diváci nikam postrkováni, ale syrovost filmu nás prostě nutí přemýšlet. A nepřemýšlí jen ten, kdo uplynulých dvanáct let nečetl noviny a nesledoval televizi. Snímek si s divákem nehraje, neschovává ty nejkontroverznější témata a otázky pro nějakou příhodnou chvíli, Kathryn Bigelow nám servíruje bez nějakého náznaku komentáře daný stav věcí od prvního okamžiku. Je pouze na divákovi, jak se k předkládaným skutečnostem postaví a jaký názor si nedávnou (a docela možná ještě probíhající) politiku Spojených států udělá.
Zdroj:
Bontonfilm
Mučení vězňů, cesta k úspěchu
Děj filmu začíná krátce po útocích na newyorská dvojčata, kdy na vojenskou základnu na blízkém východě přijíždí nová agentka CIA Maya (Jessica Chastain). Je hozena rovnou do ohně a stává se tak svědkem, kdy její kolega brutálním způsobem vyslýchá zadrženého spolupracovníka Al Kaidy. Dojde samozřejmě i nechvalně proslulý waterboarding, kdy je zadrženému přes hlavu přehozen hadr a do úst mu vyslýchající lije vodu. Na snímku 30 minut po půlnoci si divák může otestovat nejen vlastní politické názory, ale může se snažit pochopit chování a přemýšlení hlavní hrdinky. Ta do světa tajných operací nepřichází s naivní představou. Kdo pozorně sleduje její reakce, musí zákonitě dojít k přesvědčení, že CIA umí vyrobit chladné stroje, které plní zadané úkoly bez nejmenších výčitek. Maya chce být tím, kdo dopadne Usámu. A prostředky k tomu použité lze za každých okolností prominout. Je zajímavé sledovat, jak se mění způsoby tajných služeb ve chvíli, kdy se s nástupem Obamy mění americká zahraniční politika a více hovoří o mučení vyslýchaných vězňů. Nijak! Jen se vše dělá ve větší tichosti. 30 minut po půlnoci je brilantní politické drama, současně však jde i thriller, kde sledujeme napínavou cestu k dopadení nejhledanějšího teroristy na světě. Kathryn Bigelow se nesnaží hájit Ameriku jako světového policajta a nijak neobhajuje způsoby, které k tomu minulá i současná legislativa používá. Diváka však nechává klást si otázky.
Zero Dark Thirty | Zdroj:
Archiv
Téměř hraný dokument
Když v Pakistánu vyhodí sebevražedný atentátník do vzduchu hotel, když jiný vrah s Al Káidy zavraždí na afghánské základně několik agentů, začne v každém hlodat červíček pochybností. Lze vůbec s takovým protihráčem jednat v rukavičkách, podle zákonů? Režisérka si nehraje na soudce, na druhou stranu ukazuje mnohdy absurdní chování vyslýchajících agentů. Když agent Dan (Jason Clarke) smutní nad tím, že z klecí zmizely jeho milé opičky, s nimiž si hrál, nelze nevzpomenout na chvíle, kdy surovým způsobem týral vězně. A samozřejmě nabízí se paralela s německými důstojníky SS, kteří byli schopni v koncentračním táboře vraždit lidi, aby se o několik hodin rozplývali nad nějakém kulturním zážitkem. Může člověk vůbec takové věci srovnávat? O Katrhyn Bigelow se občas uštěpačně říká, že je to velmi přeceňovaná režisérka. Je pravdou, že některé její filmy nejsou zrovna k zapamatování, ale tentokrát se jí povedlo mistrovské dílo. Servíruje nám i naší vlastní historii a možná proto film vzbuzuje takové kontroverze. I přes skutečnost, že film vychází ze skutečných událostí, by divák neměl zapomínat na jednu podstatnou věc, stále jde o uměleckou licenci.
Hodnocení: 80 %
