V druhé polovině devadesátých let účast českého státu na vzniku filmů dále klesá, byť vzniká Fond české kinematografie. Z jeho prostředků jsou však rozdělovány minimální částky, které pokryjí od 1 do 10 % nákladů na vznikající filmy. Proto se někteří čeští tvůrci začínají stále více pokoušet o koprodukce, jiní jdou cestou sponzoringu, kdy do filmů umístí loga a značky některých firem, jež vznik filmu dotují. Ve většině českých filmů tak všichni jezdí v Renaultech, telefonují Nokia, na internetu vyhledávají přes Seznam a tankují u Aralu... Postupně se začíná také stále více prosazovat spíše televizní produkce České televize.
Mezi ty televizní snímky roku 1995 můžeme počítat ...ani smrt nebere, Eine kleine Jazzmusik, Fany, Indiánské léto, Malostranské humoresky, Golet v údolí – všechny z produkce nebo za podílu České televize, a Byl jednou jeden polda a Playgirls 1, 2 z produkce TV Nova. Z koprodukčních snímků pak jmenujme např. Záhradu, ...kone na betóne, Mladí muži poznávají svět. Dokonce se v tomto roce objevuje výhradně studentský film Hořké léto olomoucké filmové školy. Ačkoliv nejde o celkový výčet, již z tohoto je patrné, že začínají ubývat výrazná díla a kromě Karla Kachyni a již režisérsky neschopného Víta Olmera se starší generace nijak nezapisuje do dějin české kinematografie. Naopak se objevuje výrazný mladý režijní debut Saši Gedeona Indiánské léto, jen tak tak splňující podmínky metráže pro celovečerní film (ostatně jde také o studentský absolventský snímek), či Radima Špačka (Mladí muži poznávají svět se také dají zařadit ke studentským titulům).
Rok 1996 přináší oproti 21 premiérám v minulém roce jen 19 snímků, z toho tři se již tehdy zařazovaly mezi distribuční premiéry s rozpaky, neboť jde o celovečerní dokumenty, nikoliv filmy: Papierové hlavy, Co dělat aneb Cesta z Prahy do českého Krumlova a zpět a Drahý mistře. Opět se zde setkáváme se slovenskými koprodukcemi (již zmíněné Papierové hlavy, Suzanne), dokonce se mezi české filmy řadí Underground, jehož produkci má z větší části na svědomí Francie, Německo a Maďarsko, či Střelec s Dolphem Lundgrenem! Teprve mnohem později byla přijata pravidla, podle nichž se za film s českou koprodukční účastí dá počítat pouze ten, kde tato účast činí minimálně 10 % (ano, byly z toho určité nepříjemnosti při předávání Českých lvů). Z televizních produkcí stojí za zmínku jediný celovečerní film společnosti Premiéra (nyní Prima) – Holčičky na život a na smrt Jaroslava Brabce, u České televize debutuje napůl hraným pseudodokumentem Mňága – Happy End režisér Petr Zelenka, ČT stojí také za Ceremoniářem, Marianem, Králem Ubu, Kamenným mostem, Zapomenutým světlem, pohádkou O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, a částečně i za nejlepším filmem toho roku, Koljou Zdeňka a Jana Svěrákových. Z nezávislých producentů se velmi líbil snímek Šeptej, debut Davida Ondříčka. Když připočteme Kouzelný měšec, částečně produkovaný TV Nova, je zřejmé, kdo převzal otěže ve výrobě českých filmů.
Dvaceti jedna premiér se dočkali diváci opět v roce 1997 a opět převažují filmy z produkce České televize, které se však skutečně více hodí na obrazovku než do kin: Bumerang, Konto separato, Do nebíčka, Zdivočelá země, Báječná léta pod psa, O perlové panně a mnohé další. TV Nova kontruje spoluúčastí na Byl jednou jeden polda II či Pták Ohnivák. Opět zde najdeme množství koprodukcí – Lea, Pasáž (s níž se vrátil režisér Juraj Herz), Hodiny na věži, Modré z nebe, Orbis pictus. Studentské filmy zde také najdeme – absolventský jen tak tak film Akáty bílé Bohdana Slámy, Hranice stínu, Zviditelnění... Kromě obou přepisů románů Michala Viewegha zaujal opět Petr Zelenka povídkovým filmem Knoflíkaři, vracející se veterán Juraj Jakubisko svým přepísknutým opusem Nejasná zpráva o konci světa, a z opačného konce popularity Wiktor Grodecki Mandragorou o chlapecké prostituci v Praze.
V roce 1998 došlo opět k propadu a vzniklo jen třináct filmů, z nichž televize ční z většiny z nich (Postel, Šmankote babičko čaruj, Stůj nebo se netrefím, Minulost, Česká soda, Císař a tambor za ČT, Jezerní královna za Novu). Studentské snímky či debuty, většinou zaštítěné také Českou televizí, zastupují Mrtvej brouk (Pavel Marek), Co chytneš v žitě (Roman Vávra), Rychlé pohyby očí (Radim Špaček). Z režijních návratů stojí za zmínku Čas dluhů Ireny Pavláskové a Pasti, pasti, pastičky Věry Chytilové. Králem tohoto roku se však stalo rádoby psychologicko-historické drama, trpící jistou schválností, Je třeba zabít Sekala režiséra Vladimíra Michálka.
A konečně rok 1999: sedmnáct premiér a z toho množství TV filmů – Dvojrole, Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (dokument), Kanárek, Kuře melancholik, Hanele, Eliška má ráda divočinu; TV Nova se podílí na troškovině Z pekla štěstí, Nebát se nakrást a na Byl jednou jeden polda 3. Koprodukce se objevují i zde – Panství, Praha očima..., Všichni moji blízcí, Fontána pre Zuzanu 3, a studentské rovněž: např. Agáta. Zajímavým je návrat režiséra Vojtěcha Jasného a herce Vladimíra Pucholta ve velmi nepovedeném Návratu ztraceného ráje, pokud jde o úspěšnost, vyhrály s přehledem Pelíšky Hřebejka a Jarchovského. Návrat idiota, druhý a zatím poslední film Saši Gedeona, již takový úspěch neměl.
Když sečteme tuhle pětiletku, nebýt podpory ze strany televizí, studentských filmů a koprodukcí, v kinech se toho moc nehraje. Minoritní produkční společnosti nehrají nijak významnou roli, i když někdy se představí výrazným titulem. I když u některých filmů se mizivě podílí Fond české kinematografie, nejde poctivě říci, že by stát nějakým větším způsobem ke vzniku těchto filmů přispěl. Objevuje se i krize témat, autorů, režisérů a herců, zařazování dokumentů mezi distribuční premiéry rovněž nenapovídá nic veselého. Ostatně, odpovězte si sami na otázku, kolik z tohoto malého výčtu filmových titulů si pamatujete?
Následující pětiletka nejenže bude ve výše naznačené stagnaci pokračovat, ale navíc dojde i k útlumu produkce ze strany ČT.
|
15 let českého filmu 1990 - 2004: 1. část (1990–1994)
|
