Švédského režiséra Ingmara Bergmana (1918–2007) od 8. října do 13. prosince 2008 v pražském kině Aero (a výběrově též v pražském Světozoru, Hradci Králové a Brně) připomene dosud nejrozsáhlejší cyklus jeho filmů, jaký byl v ČR kdy uváděn. Retrospektiva se výstižně nazývá 1 režisér 2 měsíce 43 filmů. S výjimkou několika titulů vzniklých mimo Švédsko (Dotek, Hadí vejce, Tváří v tvář) a jím později odmítaného politicky zbarveného titulu To by se u nás stát nemohlo (1950) spatříme téměř všechny snímky, pod nimiž je podepsán, a to i jako scenárista. Jsou opatřeny českými a anglickými podtitulky. Nevysoké vstupné umožní divákům, aby se dle vlastního výběru seznámili s dílem jednoho z nejvýznamnějších tvůrců světové kinematografie.
U příležitosti přehlídky, zaštítěné mimo jiné též Švédským velvyslanectvím v Praze, je vydán podrobný česko-anglický katalog uváděných filmů. Doplňujícími akcemi jsou výstava plakátů Bergmanových filmů v kinu Aero a chystaná výstava Ingmar Bergman: Muž, který kladl otázky. Zakončovací ceremoniál na severský svátek svaté Lucie doplní tradiční švédské pochoutky a pěvecký sbor ze Švédska.
Ingmar Bergman se filmové režii věnoval bezmála šedesát let, avšak nejvíce tvůrčích sil věnoval divadelní tvorbě. Na bezmála čtyři desetiletí zakotvil ve stockholmském Královském dramatickém divadle, kde uváděl skandinávskou moderní klasiku (Strindberga, Ibsena), ale třeba také Shakespeara, O'Neilla či Euripida. Oslovily jej i současné hry, například Enquistovy Obrázkáři.
Světový věhlas Bergmanovi ovšem zjednaly filmy. Začínal jako scenárista (z doby jeho začátků spatříme Sjöbergovo ponuré drama ze školního prostředí Štvanice). Pro cizí režiséry psal i v časech, kdy to již zdánlivě neměl zapotřebí. Na sklonku umělecké dráhy svěřoval své scénáře důvěrným přátelům, případně synovi. Bergman byl výsostně autorský typ a jeho filmy to dokládají. Opakovaně se vracel k existenciálním otázkám lidského osudu, kdy hrdinové museli překonávat vážná dilemata, pověstným se staly jeho ponory do hlubin lidské duše, zvláště pak krize (nejen náboženské) víry. Příznačným se stalo motto několika děl, že „Bůh mlčí“.
Po počáteční fázi na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy si zkoušel různá tematická vymezení, žánrové zakotvení i vypravěčské postupy, přišly již snímky, které jej celosvětově proslavily. V nich probleskla i dočasná idyla či dokonce humorný nadhled, dokázal vytvořit i zábavnou komedii. K rozhodujícímu přelomu dochází v druhé půli padesátých let, kdy vznikají vrcholná díla jeho tvorby: Lesní jahody, Sedmá pečeť, Pramen panny. A pak následuje nezadržitelná šňůra plně vyzrálých studií lidského osamění i běsů v nitru: Mlčení, Persona, Hodina vlků, Hanba, Podzimní sonáta... až k monumentálnímu završení tvorby pro kina, s nimiž se Bergman rozžehnal freskou Fanny a Alexandr. Další snímky již natáčel jen v televizi. Posledním byla Sarabanda, volně navazující na seriál Scény z manželského života, vzniklý o třicet let dříve.
Zájemci o bližší podrobnosti z jeho života se dočkají zasvěceného dokumentu o Ingmaru Bergmanovi, který své kolegy ochotně vpustil do svého království na ostrově F rö. Ostatně ani on sám se nevyhýbal dokumentární tvorbě a o „svém“ proslulém ostrově natočil dva dokumenty, které budou na přehlídce také uvedeny.
Přehlídka je cenná v tom, že kromě často vídaných nejznámějších děl zpřístupní (českým divákům často poprvé) také ty okrajové. Pokrývá téměř všechny začátečnické tituly, které umožňují rozpoznat, z jakých kořenů vyrůstalo Bergmanovo mistrovství. Žádná podobná příležitost se v dohledné budoucnosti určitě nenaskytne.
