Vybrali jsme pro vás 5 nejlepších tanečních filmů

- eXtra kiNo autor: Ladislav Loukota

Milovníci tance, optimálně sledovaného z bezpečného pohodlí sedačky, se tento týden dočkají už pátého dílu série Let's Dance (v originále překvapivě pojmenované Step Up) jménem All In. V současné době nejúspěšnější filmová série zabývající se hudbou a tancem tak definitivně potvrzuje svůj status veleúspěšné značky, a to ač ji jedním dechem škarohlídi přisuzují triviální zápletku, naivitu i horší přívlastky. 

Mrkli jsme proto na patero oblíbených nebo významných variací v rámci tanečního žánru, abychom posoudili, s čím vlastně kvality pentalogie Let’s Dance porovnávat.
Obecně se od sebe odlišuje taneční film a muzikál. Zatímco v tom prvním se tančí stejně jako v realitě – tedy performačně pro ostatní na soutěžích i v klubech – jenom v muzikálu jsou hudebně-tanečními čísly řešeny dialogy postavy a dějově kruciální momenty (tedy jiné než taneční soutěže a scény v klubech). Protože však oba subžánry sdílejí téže téma a tak mnohdy i cílovou skupinu, zmíníme zástupce z obou inkriminovaných. Jak se ukáže, pro pochopení Let’s Dance to bude nezbytné.

West Side Story

První na řadě jsou muzikály. Mají sice dlouhou filmovou tradici, vyjma znalců však kulturně relevantní ( = dodnes pamatované) zůstávají maximálně ty z druhé poloviny 20. století. I tyto však už ukazují barvy proměny. Právě West Side Story byla totiž muzikálem, který nejen ovlivnil celou nadcházející generaci, ale navíc byl rovněž dokladem o tom, že i muzikál může být více než jen sérií choreograficky kvalitně zmáknutých scén.

Do příchodu West Side Story (1961) byly muzikály především lehkého tónu, natáčené v kulisách filmových studií a všeobecně odtržené od reality. West Side Story to záběry v exteriérech čehosi, co lze nazvat ghettem, úspěšně bořil. Sáhl i po lidovější mluvě a celkově přenesl muzikál o fous blíže realitě.

Byla to ukázka transformace starého Hollywoodu do nové, nezávislé éry, zakončené právě na konci 70. let. Zdejší filmové postupy dodnes ovlivňují filmaře, naposledy se k lásce k West Side Story vyznal například Michael Bay. Spolu s pozdější Pomádou přitom dokládá, že kritizované elementy na Let's Dance filmech – jednodušší příběh a naivita – byly součástí nejdůležitějších filmů hudebně-tanečního žánru odjakživa.

Pomáda

Když se zmíní West Side Story, nelze nedodat Pomádu. Ta je dalším dokonalým příkladem toho, jak může muzikál ovlivnit celou novou generaci. Rok po Hvězdných válkách pomohla napumpovat krev do žil nové generaci filmařů (režíroval ji teprve dvaatřicetiletý, debutující Randal Kleiser) i oživit módu raných 50. let.

Dodnes je Pomáda považována za kult, a vlastně ani moc nevadí, že už svého času se často ocitala na pranýři její hlavní ženská hvězda Olivia Newton-John. Pomáda byla dozajista mnohem větším hitem než dnešní série Let's Dance (měřitelné i na výdělky, Let’s Dance série totiž nevydělává nikterak horentní sumy a zachraňuje ji spíše nízká míra nákladů), sympaticky však ukazuje, jak časem odeznívá někdejší kritika.

Není ale náhodou, že Pomáda přebrala řadu elementů West Side Story, tentokrát však už jako „poctu klasice“ a 50. létům. Byl to především znak toho, že klasické muzikály se opět vyčerpaly.

Flashdance

I to nejlepší číslo se časem okouká a počátkem 80. let proto došla radikální změna. Jako u většiny žánrů se ukázal hlad po novějších, na první pohled „realističtějších“ verzích původního žánru. Proto veleúspěšný Flashdance působí spíše jako infuze Rockyho do taneční zápletky o holce, co se chce jednoduše dostat na konzervatoř.

Žánr podobně jako v době West Side Story se opět posunul o fous blíže požadavku na „realističnost“. Naivitu a happy ending však při zpětném pohledu stále netratil, jenom je updatoval o atmosféru své doby. Roli krom přesycení úspěšnými muzikály 70. let sehrála jak deprese z let 80., tak i příchod videoklipové scény a „MTV generace“.

Hříšný tanec

Trend naznačený Flashdance pak jenom dokresluje veleoblíbený Hříšný tanec, stěžejní snímek pro každou dívku a ženu vyrůstávající v minulé generaci. Hříšný tanec ztělesňoval jak podmanivě naivní zápletku, tak i taneční scény zaměřené na trénink pro skutečnou taneční soutěž. Tanec se tak stal klimaxem celé zápletky, stejně jako ve Flashdance nebo dnes v řadě Let’s Dance. Zahledění do minulosti se přitom opět promítlo na zasazení do počátku 60. let.

Teprve při pohledu na Hříšný tanec se tak ukazuje postupný vývoj od zlaté éry filmových muzikálů přes taneční romantické filmy až po jejich dnešní inkarnace na způsob Let’s Dance. Bylo možné zůstat v minulosti nebo se pokusit o něco nového. Faktem totiž zůstává, že muzikály jakoby devět let po Pomádě dávno vyšly z módy – jejich čísla náhle byla dobrá akorát pro Disneyovky a parodie, jako je tomu ostatně dodnes.

Černá labuť

Taneční filmy promptně vystřídaly jejich pozici, nestalo se tak odděleně od hudební kultury. Ta dnes působí podobně roztříštěně jako aktuální stav muzikálů/taneční filmů. Svědčí o tom i více možností, jak na tanec a hudbu nahlížet. Na místě Černé labutě by se v seznamu jeho nejlepších zástupců dost dobře mohly vyjímat muzikály Freda Astaira, subverzivní komedie typu Donaha nebo klidně množina pokračování či kopií Let's Dance. Černá labuť je však unikátním příkladem filmu, v němž tanec není synonymem svobody a nadšení, ale naopak obsese a šílenství.

Choreografie v Černé labuti stále hraje neméně důležitou roli jako v tradičních tanečných filmech, stejně tak je tu příběh, který by za jiných okolností více méně mohl klidně kopírovat syžet Flashdance. Naivní náhled na tanec ale jakoby se dnes už skoro všem krom skalních diváků Let’s Dance přejedl. Stejně jako žánr se měnila i hudba. Možná právě proto série Let’s Dance nezískává masovější oblibu za hranice mladých diváků – po nové Pomádě, ale i Hříšném tanci dnes zkrátka není poptávka.

Bonusové zlokolo: Zítra se bude tančit všude

Po výčtu, jak se to má dělat, se nakonec zaměřímei na ukázku, jak se to dělat nemá. Byť totiž i domácí kinematografie nabídne několik brilantních tanečních filmů a muzikálů, ukrývá se v ní i jedno z nejhorších zel pod sluncem.

Komunistická agitka Zítra se bude tančit všude totiž krom svých ideologických nešvarů kriticky ukazuje, že taneční film nikdy nemůže vzniknout pouhým nasměrováním kamery na dav zajímavě tančících lidí. Teprve v kontrastu se zdejší katastrofální režií vynikne génius tanečních choreografů ve filmu – ať už v klasických muzikálech či v moderních tanečních filmech.

Tagy: filmový přehled taneční

Zdroje: Vlastní

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.