Podobně jako Kunderův a Jirešův Žert i polský snímek Člověk z mramoru (1976) vychází z konfrontace tíživé, tragické minulosti s přítomností, která by nejraději veškeré nepříjemné vzpomínky pohřbila. Dokonce ani ti, kteří se podíleli na někdejších hrůzách, si nepřipouštějí nějakou vinu - s poukazem na to, že „taková byla doba“. Wajda promýšlel spolu se scenáristou Aleksandrem Ściborem-Rylským tento příběh dlouhá léta (jedna z verzí scénáře paradoxně vyšla již koncem, 60. let v ruském časopisu Iskusstvo kino!). Zápolili přitom s podezíráním vládnoucí moci, jíž téma připadalo příliš rozjitřující.
Dlužno ovšem říci, že v Polsku Wajda nikdy neměl nálepku nějakého podezřelého živlu, vždy patřil k čelným představitelům tamější kinematografie a jeho filmy mnohdy zahajovaly obrodná hnutí. Tak tomu kdysi bylo v souvislosti s filmem Popel a démant (1958), stejné postavení získal i Muž z mramoru, který se ocitl na počátku mohutné vlny "morálního neklidu", mapující s čím dál větší otevřeností společenské poměry.
U nás samozřejmě v té době nebylo ani pomyšlení, že by se takto pojatý příběh mohl ocitnout na plátnech kin - byl okamžitě označen za ideologicky pochybný. Museli jsme tudíž čekat plných 15 let, než jsme se jej dočkali. V čem spočívala největší vada? Nejen v syžetovém rozvržení do dvou časových rovin (50. a 70. roky), ale především v úžasné sugestivitě, jaké Wajda dosáhl, a mimořádné sdělnosti, která každého oslovovala.
Hrdinou vyprávění je studentka dokumentaristiky Anežka (Krystyna Jandová), která se rozhodne točit svůj absolventský film o někdejším hrdinovi socialistické práce, uctívaném úderníkovi Birkutovi. Ten však znenadání zmizel doslova v onom příslovečném propadlišti dějin. Souběžně s téměř detektivním hrdinčiným pátráním sledujeme v retrospektivě příběh naivního Birkuta, snaživého mladíka, jenž na chvíli uvěřil vznosným heslům, aby se vzápětí stal jejich obětí.
Wajda ony časy, kdy navenek vládlo nadšení, ale pod ním se skrývala hrůza, vystihl v téměř reportážní doslovnosti, ostatně jakoby autentické dokumentární záběry z té doby tvoří důležitou součást vyprávění. Právě otázka věrohodnosti dokumentárního ztvárnění tak vystupuje do popředí, neboť záleží i na osobní statečnosti, aby vznikající výpověď skutečnost nedeformovala. Také průběžně glosovaný přístup k filmové tvorbě, jak byl uplatňován v uměle inscenovaných "dokumentech" 50. let, jak jej nyní nahlíží Anežka, marně varována před přílišnou zbrklostí, skládá zamyšlení nad zodpovědností těch, kteří formují smýšlení svých diváků.
Především však ohromí Krystyna Jandová. Byla to její první role a ona ji rozhodně nepromarnila. Své hrdince vtiskla neústupnost; místy připomíná bezmála dravé zvíře, které se zakousne do kořisti a odmítá ji pustit, bez ohledu na vzrůstající nebezpečí. Anežka natolik propadla své hledačské vášni (která ji přivádí k poznávání skutečností, o nichž dosud měla jen matné představy - i tento proces postupného poznávání je postižen bravurně), že stále silněji naráží na neochotu a pokusy zabránit jí v dalším sbírání informaci, ba v další práci. Tím se ale výrazněji akcentuje její neústupnost. Se zvídavostí neodbytného, snad i přidrzlého mládí se vydává po Birkutových stopách, zpovídá jeho dávné spolupracovníky, pozvolna, vytrvale skládá střípky událostí, které měly navždy zůstat zasuty.
Wajda nepodlehl pokušení vytvořit jednoznačně vyhrocený politický pamflet. Nevysmívá se naivnímu pracovnímu nadšení ani víře lidí, že budují lepší a spravedlivější svět. Neproklíná ani mocenskou bezohlednost, která se uplatňuje v jakékoli době, mění se toliko její podoby, neboť postupem času se jako by zjemnila, jen se zbavila vnější fyzické hrubosti či násilností. Autory zajímá především ledví člověka, jenž se ocitá tváří v tvář určité situaci, kterou nemůže ovlivnit - avšak může se rozhodnout, zda se s ní pasivně smíří nebo proti ní vystoupí. Birkut i Anežka, každý v jiné době, se řídili svým svědomím a nezlhostejněli. O pět roků později Wajda připojil volné pokračování nazvané Člověk ze železa, již přímo čerpající z politických třenic té doby.
