Teprve tímto třetím snímkem získala Sofia Coppolaová celosvětové uznání. Posmutnělá, rozněžnělá komedie Ztraceno v překladu, nominovaná na několik Oscarů, vznikla za podpory režisérčina otce, slavného režiséra Francise Forda Coppoly. Je unikátní zejména tím, že se svým ztvárněním spíše blíží k evropsky přemýšlivému pohledu než k hollywoodským klišé. S mimořádnou decentností a jemností načrtává rozdíly mezi japonskou a americkou kulturou, mezi různými zvyklostmi a mravy, ale také vypovídá o platonickém sblížení dvou duchovně si blízkých západních osamělců, ani ne tak ztracených jako osamělých v tomto prostředí.
Jedním je filmový herec Bob Harris, jehož kariéra začíná zřejmě uvadat, protože se snižuje k natáčení reklamy (byť za dva miliony dolarů). Bill Murray jej obdařil jakousi vědomou, a proto okouzlující rezignací, naprostou nepřítomností sebestředných hvězdných manýr, ba ostýchavostí v jednání s okolím. Vtiskl mu rozpačitá gesta i úsměvy, vstřícně naladěnou mluvou jen občas probleskne únava z vyhaslých rodinných stereotypů, ze společenských zdvořilostí, které jej už unavují. Okouzlující jsou mimické reakce, jimiž provází zejména zbanalizované telefonáty s rodinou, toužící řešit, jaká barva by byla nejvhodnější do koupelny - a marně dumá, která ze zaslaného vzorníku by mohla být ona manželkou obdivovaná vínová.
Ve stejném hotelu je ubytovaná i mladičká Charlotte (Scarlett Johanssonová) se svým věčně zaneprázdněným manželem, módním fotografem (Giovanni Ribisi). Čerstvá absolventka prestižní university, dosud marně hledající, v čem by se mohla realizovat, převážně mlčí v prostředí laciných lichotek a přepjaté bodrosti, která zurčí kolem manželových náhodných setkání s různými celebritami.
Prázdné tlachání třeba o anorexii a namyšlenost bez zájmu o hlubší poznání (příznačné je, když Charlotte marně upozorňuje, že jméno Evelyn Waugh, které si zvolila jedna obstarožní herečka jako svůj pseudonym, byla ve skutečnosti muž), vedou k tomu, že mladá žena, manželem věčně zanedbávaná, nachází rozptýlení po boku rozmarně i tklivě ironického Boba. Procházejí spolu různými zábavními podniky, než poznají marnost takového počínání a raději spolu rozmlouvají v přítmí hotelového pokoje. Společně zahánějí návaly nespavosti, diskutují o svých pocitech, o otupění, o vyhlídkách v manželství, zpříjemňují si akutně pociťovanou samotu, dokud se nepřiblíží den Bobova odletu.
I když se Copppolová převážně soustředí na oba protagonisty a jejich nejprve letmá, poté i záměrná shledávání, nemenší význam má kresba cizího, pro ně až nepochopitelného, prostředí zahlceného formálními zdvořilostmi. Většinou se ovšem vztahuje k Bobovi, často rozpačitého v obklopení nesrozumitelným jazykem, jehož významy jsou buď jen zlomkovitě překládány (při natáčení reklamy či později zábavního pořadu) nebo překlad zcela postrádají (návštěva nemocnice). Nedočkáme se však nějaké vyhraněné konfrontace jako ve francouzském filmu Strach a chvění, naopak se akcentují hravé nesrovnalosti převážně jazykového rázu.
Režisérka osvědčila mimořádný smysl pro jemně vykroužený humor především jazykového rázu, který nezhrubne, který se dovedně pracuje s pouhým náznakem, výstižným postřehem. Vytěžila nápadité protiklady už z nedokonalé japonské výslovnosti anglických jmen, kdy Bob jen zmateně odhaduje, co by mohla znamenat (skvělá je scéna dohadování o představitelích Bonda). Glosování neschopnosti rozlišit v japonštině hlásky "r" a "l" vede Boba k dobromyslně ironické úvaze, že si Japonci takto zpestřují fádní život, protože s Američany by se příliš nepobavili. Dlužno dodat, že jazykové hříčky skvěle tlumočí i Dana Hábová, která film opatřila českými titulky. Ztraceno v překladu je dílo, které rozhodně neaspiruje na závažná sdělení, avšak možná právě proto přitahuje svou neotřelou opravdovostí. Jakoby mimoděčně postihuje dílčí aspekty japonské civilizace, aniž by se za každou cenu snažila je vysvětlovat. Některé zůstávají na pocitové úrovni - výškové pohledy z hotelového pokoje na setmělé velkoměsto, kličkování ulicemi osvětlenými bezpočtem blikajících neonů, návštěvy nočních podniků či restaurací.
Jiné ovšem umocňují stísňující pocit ztracenosti obou hrdinů v prostředí s nesrozumitelným jazykem - nejvýmluvnější je přepínání televizních programů. Buď vysílaným programům, často stejně pitvořivým a trapně vemlouvavým jako na Západě, vůbec nerozumějí (skvělý je okamžik, kdy s otráveným výrazem ve tváři Bob pohlédne na nedávno natáčený zábavný pořad, v němž na nátlak svého agenta účinkoval) nebo prožívají bizarní zážitek z amerického filmu dabovaného do japonštiny. "Fontánový" úryvek z Felliniho Sladkého života je naštěstí opatřen jen japonskými znaky...
