V hlavní roli si snad ani nelze představit nikoho jiného, Kaiserovy mediálně propírané alkoholové eskapády z něj učinily herce, jemuž lze bez problému zbaštit duševní poruchu. Příležitost měl tento bezesporu výtečný herec jedinečnou a nutno říci, že ji využil beze zbytku. Vyhnul se jakémukoliv přehrávání a svého schizofrenika Seemana modeluje za pomoci drobných gest, lehce znepokojivého pohledu a měkké, uklidňující dikce. Znovu tak dává na vědomí, že není jen rozpustilým komikem, střílejícím od boku různé „čulibrky a donaldy“, nýbrž svrchovaným hercem, který navíc léty zraje jako víno. Ostatní účinkující (Jana Krausová, Kristýna Leichtová, David Máj a další) jen krouží kolem něj a pomáhají spoluvytvářet jeho svět. Potud je vše v pořádku.
Problém Žraloka v hlavě byl naznačen již v úvodu. Chvályhodná snaha vykreslit portrét letenského Forresta Gumpa, který má rád, když je vše kolem něj v pořádku, je mnohem spíše než opravdovým filmem jen náčrtkem bez jasnějších kontur. Snímku chybí alespoň jedna scéna, v níž by se hrdina opravdu obnažil a donutil tak diváka pochopit mnohem více z jeho komplikovaného vnitřního světa. Stačilo by jen málo, aby divák pocítil skutečný smutek a lítost nad tím, že Seeman musí opustit svůj byt a odejít do „domova důchodců pro schizofreniky“. Potom by i následné utěšování Dámy v podání Jany Krausové („budou vám tam vařit, budete si moct celý den s někým povídat…“) vyznělo krutěji a frázovitěji.
Plusem je naopak surreálná a snová atmosféra, na níž se velkou měrou podepsala hudba Jana P. Muchowa, překvapivě zcela „nemuchowovská“. Režisérka Maria Procházková nicméně v kontextu českého filmu odvedla velmi slušnou práci. Je chvályhodné, že nenásledovala současný trend závažně-nevážných rádobyumělecko-erotických „výpovědí“ a natočila sympatický a střídmý film o tom, jak obtížná může být cesta do vlastního mozku, přičemž nikdo vám nezaručí, že na ní nezabloudíte a že se v pořádku vrátíte.
