Dvanáctiletá Liesel (Sophie Nélisseová) je odebrána své matce (protože tato je komunistka) a poslána na druhý konec Německa k náhradním rodičům (Geoffrey Rush, Emily Watsonová). S nimi prožije asi 7 let (do konce války), naučí se číst, krást knihy a opatrovat uprchlého žida.

Film režíroval Brian Percival, který měl dosud zkušenosti především s televizní tvorbou ("Panství Downton") a nemá problém patřičně vést herce a sestavit scény do celovečerního filmu. Film vypadá příjemně výpravně a soundtrack je od samotného Johna Williamse (protože se mu líbila knižní předloha).

zdroj: Archiv

Film má ale mnoho problémů, které - zdá se - pramení především z nevhodných rozhodnutí scenáristy, případně z nezfilmovatelnosti předlohy.

K velmi bizarním rozhodnutím patří to, jak filmové postavy mluví. Film se odehrává v Německu a všichni jeho hrdinové jsou Němci. Jde o americký film, natočený v angličtině, tudíž by mi připadalo logické, kdyby spolu všichni mluvili normální angličtinou. Ovšem není tomu tak a všichni mluví sice anglicky, ale s extrémním německým přízvukem a s občasným "ja", "nein" nebo "und" místo "ano", "ne" nebo "a". A když se někdo naštve, začne nadávat stoprocentní němčinou. V některých chvílích to působí až legračně a připomínalo mi to mluvu "národních bocialistů" v této slavné scénce z britského venkova:

Ještě zvláštnější je, že některé nápisy ve filmu (vývěsní štíty, texty knih a dopisů) jsou německy a jiné anglicky, přičemž hrdinové je vždy čtou anglicky a z logiky příběhu vyplývá, že všechny jsou v němčině a nikdo z hrdinů anglicky neumí - pokud jsem to tedy dobře pochopil.

Další podivností je to, že ve filmu jsou občasné krátké vložky, ve kterých slyšíme vyprávět Smrt (nevidíme ji). Ta nám vysvětluje, že nikdo nežije věčně, že ve skutečnosti nenosí kosu, a podobné zajímavosti. Zpočátku je to zajímavé (její hlas je první, který ve filmu slyšíme), ale následně to působí velmi nesourodě, protože se Smrt ozve vždy jen na pár vět, jednou za 20 minut a její ironické komentáře nemají přílišnou návaznost na zbytek filmu, který je natočen smrtelně (haha) vážně. Až moc vážně.

Jakýmsi světélkem na konci tunelu jsou Rush a Watsonová, kteří hrají pěstouny velmi příjemně, lidsky, a s občasným ironickým humorem. Je to velmi osvěžující a vítané, protože všichni ostatní a všechno ostatní je natočeno strašlivě smrtelně vážně - tak vážně, až je to místy k smíchu (chlapeček umře holčičce v náručí, než stačí dopovědět své první "miluji tě").

Film má přes dvě hodiny a od poloviny začne poněkud drhnout. Odškrtává si všechny povinné dětskoněmeckodruhosvětovoválečné položky, jako:

• Zlí nacisti s buldočími obličeji
• Hodní židi bez pejzů
• Literatura zvítězí nad igorantstvím
• Zlí spolužáci z Hitlerjugend
• Hodní spolužáci co nejsou v Hitlerjugend

Hodnocení: 50 %