Kdyby se snímek Zloději paměti dal znázornit pomocí grafu, měl by podobu sestupné křivky. Na začátku upoutá pozornost mimořádně slibnou zápletkou a naladí diváky na tajuplný psychologický thriller ve stylu Shyamalanova Šestého smyslu. Z lákavého obalu se ale postupně vyklube jedno z nejotřepanějších schémat žánru sci-fi.
S hlavní hrdinkou Telly Parettovou (Julianne Mooreová) se setkáváme čtrnáct měsíců poté, co její devítiletý syn Sam zahynul při leteckém neštěstí. Denně tráví nejméně hodinu nad zásuvkou s upomínkami na mrtvé dítě, zatímco seance u psychoterapeuta (Gary Sinise) jí pomáhají se se ztrátou postupně vyrovnat. Jednoho dne ale veškeré stopy po Samově existenci záhadně zmizí, jeho tvář se vytratí z rodinných fotografií a manžel spolu s psychiatrem Telly šetrně oznámí špatnou zprávu: nikdy žádného syna neměla. Těch devět let vzpomínek na milované dítě si prý sama vytvořila jako projev posttraumatického stresu po prodělaném potratu.
Režisér Joseph Ruben má bohaté zkušenosti s thrillery na téma rodinných vztahů. V jeho filmech, jako Noci s nepřítelem, Dobrý synek nebo The Stepfather se nejbezpečnější lidské útočiště – rodina – stává místem největšího ohrožení. Ve Zlodějích paměti se ke svému oblíbenému tématu vrací, ale jen na několik prvních minut. Během nich se odehrají patrně nejzajímavější scény celého filmu: komunikace mezi sympatickou, avšak očividně labilní Telly a jejím milujícím, ale nechápajícím manželem. Režisér se však až příliš rychle vzdává možnosti pohrávat si s nejistotou, zda jeho hrdinka skutečně žila v bludu, anebo je obětí vnějšího spiknutí. Jakmile se jednou vyjasní předpokládatelný fakt, že Telly není blázen, příběh se ubírá čím dál banálnějšími stezkami.
Největší předností Zlodějů paměti je kreace Julianne Mooreové v hlavní roli. Její hrdinka se podobá postavám, které si zahrála ve snímcích Hodiny či Daleko do nebe. Opět je to mírně neurotická manželka ze středních vrstev, tedy postava, jež se k jejímu typu hodí daleko lépe než schopná agentka FBI (kterou ztělesnila v Hannibalovi). Mooreová je přesvědčivá ve všech třech emočních stádiích, jimiž její hrdinka prochází: v žalu, v pochybnostech o vlastním duševním zdraví i v nezlomném odhodlání, když se pustí do odhalování pravdy.
Bohužel, mise, na kterou ji scenárista (Gerald Di Pego) spolu s režisérem vysílají, ze všeho nejvíce připomíná epizodu ze seriálu Akta X. Tellyiným společníkem je na ní otec dívky, která zahynula ve stejném letadle jako Sam (v podání Dominica Westa). Nechybějí honičky s hejny federálních agentů, přičemž netrénovaná žena v domácnosti jim téměř vždy podivuhodně snadno unikne. A kde jsou agenti, tam už patrně nikoho nepřekvapí odhalení rozsáhlého spiknutí, jež sahá až do nejvyšších míst. O nic překvapivější není ani to, že trpící matka najde spojence v ženě-policistce z místního okrsku, která se pak statečně přetahuje o „případ“ s všudypřítomnými chapadly Národní bezpečnostní agentury.
Tajemství, která Telly během svého pátrání odhaluje, spadají do kategorie té nejobnošenější vědeckofantastické veteše. A způsob, jakým nám je tvůrci prozrazují, navíc není nikterak objevný. Neobejdou se bez dvou neúnosně dlouhých vysvětlujících monologů (ve stylu „za chvíli vám vymažu paměť, takže teď vám to všechno můžu říct“) a několika téměř nechtěně komických zvláštních efektů.
Je-li na Zlodějích paměti něco cenného, pak je to bezpochyby výchozí myšlenka: matka se dozvídá, že její vzpomínky na zemřelé dítě jsou pouhou iluzí. Tento námět jako by pootevíral dveře do originálního napínavého příběhu s působivou atmosférou. Zloději paměti jím ale rozhodně nejsou.
