V historii filmu bychom jistě nalezli bezpočet příkladů děl, která svým kontroverzním přístupem k náboženství vyvolala vlnu nevole, ale i také v některých případech snahy po zákazu nebo cenzuře. Mexiko prožívalo v srpnu a září tohoto roku něco obdobného. Pozornost církve se zaměřila na premiéru filmu Zločin otce Amara (El crimen del padre Amaro, režie: Carlos Carrera). Není to poprvé, co si mexičtí filmaři vzali na mušku korupci církve. Jako příklad můžeme uvést film Artura Ripsteina Černá vdova (La viuda negra, 1977), ve kterém hraje Mario Almada svedeného kněze, nebo dílo Felipe Cazalse Štvanice v San Miguel Canoa (Canoa, 1975) – uvedený i v České televizi. Film rekonstruuje skutečnou událost z roku 1968, kdy vesničané rozvášnění fanatickým knězem lynčovali domněle komunistické studenty. Ze světového filmu se obdobnými tématy ve vztahu k církvi či náboženství zabývali i Martin Scorsese – Poslední pokušení Krista a Francis Ford Coppola – Kmotr III.
Carlos Carrera se nechal pro svůj film inspirovat stejnojmenným románem portugalského spisovatele José María Eca de Queiroze z roku 1875, který přenesl do prostředí současného Mexika. Snímek vypráví příběh mladičkého otce Amara ( Gael García Bernal – Amores Perros, Mexická jízda, Žádné boží zprávy), který přijíždí do vesnice Los Reyes, aby se mohl v klidu připravit na studia v Římě.
Amaro je skromný a pokorný, ale postupně objevuje prostřednictvím místního kněze otce Benita (Sancho Gracia) pochybné styky, které církev udržuje s místní narkomafií. Kromě toho je zapleten do komplikovaných vztahů obyvatel – mezi jinými i do podezřelého vztahu otce Benita a La Sanjuanery (Angelica Aragon – u nás naprosto neznámá herečka byla zvolena Mexickou filmovou akademií Nejlepší mexickou herečkou 20.století). Sám se zamiluje do její dcery Amélie (Ana Claudia Talancón), jejímuž kouzlu naprosto podlehne, ale nechce opustit své poslání kněze. Amélie otěhotní a Amaro jí zaplatí potrat na nelegální klinice. Operace se nepovede a Amélie umírá. Ovšem Amaro se již natolik poddal všeobecnému pokrytectví, že nadále spravuje svou diecézi a pro vesničany zůstává vzorným knězem.
Film pobouřil představitele církve nejen svým námětem, ale i provokativností se kterou přistupuje k náboženským symbolům v některých scénách. Jednou z nich je například moment, kdy otec Amaro se snaží zařídit nelegální potrat prostřednictvím pološílené farnice nebo scéna milostného aktu Amara a Amélie, která je oděná do roucha Svaté pany Guadelupské. Jorge Serrano Limón, ředitel církevní organizace Cultura para la Vida, veřejně protestoval proti premiéře filmu a požadoval zásah mexického prezidenta Vicente Foxe Quesady.
Prezident se vyjádřil prostřednictvím tiskového mluvčího v tom smyslu, že nemůže zasáhnout proti uvedení filmu, i kdyby chtěl, protože v Mexiku neexistuje cenzura, což je nehorázná lež. Od roku 1946 je v platnosti zákon, který instituci cenzury legalizuje a tento zákon se uplatňuje dodnes.
Nicméně Jorge Serrano Limón vystoupil v televizi v nejsledovanějších pořadech a prohlásil, že film neviděl a nechce vidět, protože je to hřích. Následně požadoval potrestání zástupců IMCINE (Mexický filmový ústav), který film finančně podpořil, a také židovského (sic!) producenta filmu Alfreda Ripsteina.
Jen těžko si asi dokážeme představit takovou hysterii v Čechách a na Moravě. Pro ilustraci uvedu několik příkladů dalších pobouřených institucí – Pro-Vida, Spojená mexická katolická jednota, Národní sdružení otců a kromě těchto kuriózních seskupení např. biskup v Chiapas, arcibiskup mexický Norberto Rivera a předseda mexické biskupské konference Luis Morales Reyes. Samozřejmě jediným výsledkem celé hysterie byla dokonalá reklamní kampaň, která producenty filmu nestála vůbec nic. Zločin otce Amara se stal naprostým trhákem a během prvního týdne vydělal přes 31 miliónů pesos (pro porovnání Mexická jízda vydělala asi 12 miliónů a Amores Perros asi 9 miliónů).
Kvůli této bláznivé situaci byl film jako takový poněkud odstrčen a více se mluvilo o církvi a svobodě projevu. Přitom je ukázkou velmi kvalitní mexické produkce. Jistě by se příběhu daly vytknout některé dějové motivy, které vypadají trochu přitažené za vlasy jako např. příliš mnoho náhod najednou. V té samé diecézi je kněz podporující partyzány, zároveň zde řádí narkomafie a navíc se mladý atraktivní kněz spustí s nevinnou pannou, ve které téměř spatřuje Pannu Gaudelupskou. I přesto zůstává velmi dobře vystavěným poutavým příběhem. Děj drží pohromadě dvě důležité linie – na jedné straně je to vztah Amara a Amélie a na druhé straně vztah moci a církve. První vztah se začíná odvíjet od drobných pozorností, které Amélie otci poskytuje na veřejných místech a přesouvá se na skrytá a neobvyklá místa, kde se rodí divoká a nekontrolovatelná vášeň, jež vyústí ve frustraci. Druhá dějová linie je postavena především na vztahu mezi biskupem ( tuto roli ztvárnil Ernesto Gómez Cruz, hrál v mnoha významných mexických filmech např. Štvanice v San Miguel Canoa nebo La Ley de Herodes, 1999) a jeho podřízenými, jakož i na způsobu jímž kontroluje dění ve své diecézi.
Avšak děj nespočívá na odhalování podivných praktik a korupce, nýbrž na chování lidí. Je nám předkládán příběh o lidských bytostech a jejich slabostech, i proto vyznívá velmi pravděpodobně a konec je až nezvykle realistický bez zbytečného sentimentu. Člověk a jeho reakce v krizové situaci je ostatně téma většiny filmů Carlose Carrery – Benjamínova žena (1990), Očarování (1998) –uvedené na Febiofestu. Vztahy lidí zmítaných vášněmi a láskou zavání dnes ve filmu banálností, ale pořád to jsou city, které zůstávají pro snad každého z nás klíčovými životními emocemi.
Carlos Carrera je jedním z mála autorů, kteří nezneužívají této nabízené zrádnosti, která se díky „hollywoodskému“ vzoru sladkobolně prosazuje v převážné většině filmů tohoto typu a nemusí být hollywoodské produkce. Málokdo se umí inspirovat u starých dobrých melodramatických příběhu natočených v americké továrně na sny, aniž by nespadl do nastražené pasti stokrát lépe natočeného.
Carlos Carrera se tomu umí téměř vždy vyhnout, protože používá symboliku spojenou s kulturou své země a tak podporuje i obrazovou stránku filmu, přičemž neupadá do intelektuální sebezahleděnosti, o čemž svědčí i divácký úspěch jeho filmů. Nechci se pouštět do komplikovaného výkladu této symboliky, ale dovolím se jen několik příkladů. Právě dalším polemickým bodem filmu je i postava Dionýsie (Luisa Huertas). Polobláznivá ženština nenápadně ovlivňuje vztahy mezi obyvateli vesnice, kde Amaro působí a přitom sama je pokrytecká ve své víře. Právě scény, ve kterých Dionýsie krmí kočku hostií anebo když s ní Amaro sjednává potrat, tak pobouřily některé zástupce církve. Další symbolickou scénou vyjadřující sílu a počáteční čistotu lásky je obraz Amara a Amélie oděných v rouše ze sochy Panny Guadalupské.
Esteticky jsou tyto i ostatní scény umocněny kamerou, která velmi prostě snímá svatá místa a např. interiér chatrče Dionýsie v tmavých odstínech nebo je vše zahaleno do pološera. Naopak většina exteriérů nebo scén svatého přijímání je velmi silně osvětlena s převládajícími optimistickými barvami. Přitom na mně z celého filmu vyzařovala pokora vůči víře a to až do poslední chvíle. Během závěrečných titulků zní píseň Miserere nobis, v jejímž refrénu se zpívá: „Beránku boží, zbav svět hříchu a slituj se nad námi a našel bych další příklady svědčící o této pokoře.“ Uznávám, že jde o banální a vyzkoušené postupy, ale není jistě ostuda, pokud se režisérovi podaří citlivě je vkomponovat do svého díla.
Film není prost chyb, spíše pokud jde o ústřední děj a jeho drobné odbočky, které zůstávají povrchní a nevyužité. Silnou stránkou jsou velmi dobré herecké výkony – hlavně Gael García Bernal v roli Amara (dej Bůh, ať ho Hollywood nezničí) – jako tomu je často u mexických filmů posledních let. Nemám tušení, zda film někdo koupí do naší distribuce. Podle posledních zpráv byl uveden na festivalu v Montrealu, kde ho zakoupilo do distribuce několik desítek zemí celého světa.
Bezpochyby je Zločin otce Amara filmem, který vypráví o jedné ze zemí Latinské Ameriky bez toho, aniž by se přizpůsoboval vkusu evropského diváka. Ale obávám se, že naši distributoři zůstanou raději u „osvědčených“ plytkých euro/latino pudingů typu Žádné boží zprávy, anebo se probudí s křížkem po funuse jako např. v případě Mathieu Kassovitze a jeho filmové prvotiny Nenávist nebo Erica Rohmera a jeho posledního filmu.
