Emir Kusturica sice za svoji alegorickou fresku Underground (1995) získal Zlatou palmu v Cannes, v následnických zemích byl ale snímek přijat odmítavě. Režisér byl za svůj svérázný, sžíravý, nikoho jednoznačně neodsuzující portrét celonárodní tragédie obviňován z nežádoucí „jugonostalgie“, nebo přímo z podpory Slobodana Miloševiće (ačkoli prezidentova manželka tvůrce osočila z „očerňování Srbů“). Po zavržení Undergroundu v rodné Bosně režisér dokonce prohlásil, že přestává režírovat. Po tříleté odmlce však natočil úspěšnou cikánskou frašku Bílá kočka, černý kocour (1998) a posléze i dokument Super 8 Stories by Emir Kusturica (2001). Ke kontroverznímu tématu občanské války v zemi, která po zániku „tajné formule Titovy Jugoslávie“ přestala existovat, se Kusturica znovu vrací v tragikomickém milostném příběhu Život je zázrak.
Snímek je situován do Bosny v roce 1992 (tedy v roce, kdy Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii a nepokoje mezi Srby a muslimy přerostly v krvavou válku). Ústředním protagonistou je srbský inženýr Luka (Slavko Štimac), který se usadí v horském nádražíčku na bosenských hranicích s polopříčetnou ženou, někdejší operní pěvkyní Jadrankou (Jasna Trivalićová). Plánuje obě republiky spojit železniční tratí a vytvořit tak turistický ráj. Poté, co Jadranka uteče s maďarským muzikantem a v Sarajevu se rozhoří válečné plameny, Lukův syn Miloš padne do bosenského zajetí. Ve všeobecném zmatku srbská jednotka poté Luku pověří, aby ve svém domě střežil jako rukojmí půvabnou muslimku Sabahu (Nataša Šolaková). Navzdory etnickým rozdílům se dívka inženýrovi „nebezpečně přilepí na duši“, zároveň je ale předurčena k výměně za srbského zajatce, jímž je Lukův syn Miloš...
Kontroverzní, téměř shakespearovský ústřední motiv lásky vzplanuté mezi milenci ze znepřátelených táborů je jako obvykle doplněný mnoha košatě rozvětvenými vedlejšími zápletkami. Pod jen zdánlivě bezstarostným a hravým povrchem se ale znovu skrývá temný spodní proud, který dokládá například malichernými důvody podnícená rvačka při fotbalovém utkání předznamenávající budoucí konflikty. Film je však ve srovnání s Undergroundem komornější, intimnější a také optimističtější. Znovu je jako balkánský kroj bohatě protkán typickou třeštivostí (zběsilá jízda na zdravotním lůžku po nemocničních chodbách), břesknou dechovkovou hudbou (skupina No Smoking Orchestra, v níž Kusturica hraje na kytaru) i poetizovanými výjevy (krev vytékající z trubky). Nechybějí v něm ani surrealisticky snové a magické sekvence, kdy jsou postavy zbavovány tíže zemské přitažlivosti (Luka a Sabaha se vznášejí v posteli stejně jako hrdinové filmů Otec na služební cestě, Dům k pověšení či Arizona Dream).
Symbolickou roli v příběhu znovu ztělesňují různá zvířata, včetně nešťastně zamilované plačící oslice na kolejích. Podobně jako v Undergroundu ani tentokrát režisér nehledá viníky, ani nepojmenovává agresory: osobní záležitosti jsou u Kusturici nadřazeny těm ideologickým i politickým, bez ohledu na to, že jsou jimi determinovány (vyznění filmu ale tentokrát není tak apokalypticky drtivé). S dráždivou směsí absurdity a tragiky režisér nahlíží na dramatické osudy obětí šrapnelovitého efektu balkánského konfliktu, v němž se bezradně motají jednotky UNPROFOR a popletené západní reportérky koktají do mikrofonů bezobsažné fráze.
Při vedení herců Emir Kusturica znovu dosáhl podivuhodných, emotivně vypjatých kreací, které mísí temperamentní spontánnost s groteskně teatrální stylizovaností a které vykreslují iracionálně jednající postavy s horkými hlavami i srdci. Představitel Luky Slavko Štimac, jenž hrál již ve dvou předchozích Kusturicových snímcích (Vzpomínáš na Dolly Bell? a Underground), uvěřitelně vypodobňuje člověka, jenž si odmítá připustit – jako většina Jugoslávců – že válka vypukla i v místě, kde „žijí rozumní lidé“. Režisér měl šťastnou ruku i při výběru Nataši Šolakové, která dodala své Sabaze neodolatelnou krásu, nezkrotnou živelnost i jímavou tragičnost a rozšířila tak Kusturicovu galerii neobyčejných hrdinek (Lili Taylorová v Arizona Dream, Branka Kostićová v burlesce Černá kočka, bílý kocour atd.).
Život je zázrak je typický Kusturicův film se všemi klady, ale i zápory: řada klaunsky exaltovaných a karnevalově hýřivých rovin (které by zapadaly spíše do komedie Černá kočka, bílý kocour) poněkud rozřeďuje mrazivý ústřední motiv. Zejména v první části by bylo třeba větší uměřenosti: metráž filmu dosahuje dvou a půl hodin a řada extravagantních obrazů sklouzává do samoúčelně excentrického a již dříve vícekrát spatřeného manýrismu. Ačkoli film Život je zázrak nedosahuje uhrančivosti nejlepších filmů pojednávajících o válce, ve které „bratr zabíjí bratra“ (Mančevského Před deštěm, Paskaljevićův Sud prachu či Kusturicův Underground), příběh o milencích prchajících před snipery od jedné bojové linie ke druhé přerůstá v palčivé podobenství o zemi i o době, v níž se tančí i miluje v rytmech salv ze samopalů – a kde se nebe setkává s peklem.
