Název Zhrobudohrobu je doslovným převodem původního pojmenování a vcelku věrně odráží podobu filmu. Jak téma (osudy chlapíka, jenž se živí jako smuteční řečník), tak žánrové vymezení. Snímek potvrzuje, že v oblasti původní Jugoslávíe přetrvává silná tradice – oživovaná najmě Emirem Kusturicou – v až bláznivém spojování různorodých událostí do výrazně tragikomické sestavy. Takové příběhy pak poutají pozornost jak ztřeštěným humorem, tak tragickými okamžiky, aniž by humor byl čistě komický a tragika bez odlehčení. Jako hudební doprovod pak nesmí chybět tamní dechovka, která se oddává zběsile rychlým rytmům, v našich poměrech nezvyklým.
Cvitkovič však výrazovou sytost poněkud tlumí. Upřednostňuje melancholií prodchnuté podtóny a zavrhuje vypravěčskou expresivitu. Platí to i pro vedení herců. Jejich projev je vesměs oproštěn od prudkých emotivních vzryvů. Mnohdy se režisér omezí na pouhé fragmenty událostí, z nichž si musíme dotvořit konečnou podobu dění. Postřehneme posmutnělost z promarněné existence, která dotírá nejen na ústředního hrdinu, ale vyrovnávat se s ní nějak musí všechny postavy. Všichni jako by hledali nový záchytný bod, nové jistoty.
V centru vyprávění je mladý muž Pero (Gregor Baković). Jeho procítěnými proslovy na pohřbech občas zadrnčí nečekaný paradox – třeba při loučení s nebožtíkem, jehož rozmetal výbuch: Pero si pohrává s poetickou představou, že se rozplynul v povětří. Režisér lehounce fanfarónského Pera vypodobňuje jako človíčka s náběhy k lehkomyslnosti, jindy však nečekaně solidárního. Mnohé napoví už jedna z úvodních scén, kdy si neškoleně chraplavým hlasem prozpěvuje árii Nessun dorma z Pucciniho opery Turandot. Od Pera vybíhají další motivické roviny, někdy až překvapivě rozkošatělé v připojování dalších postav a jejich osudů. On sám není výrazným pozorovatelem, tím méně komentátorem dění kolem sebe, zůstává povětšinou ve vleku událostí, které není schopen ovlivnit.
Kvůli svému povolání je Pero ostrakizován, třebaže jeho bližní se nemají čím pyšnit. Dívka Renata, s níž nesměle zkouší navázat vztah, trpí masochistickou úchylkou. Hluchoněmá Ida, jíž něžně opatruje Perův kamarád řidič Šuki, se stane terčem útoku skupinky násilníků. Šukiho neobvyklé přání být pohřben i se svým milovaným vozítkem je nakonec vyplněno bez jakéhokoli podivu. Juko, jeden z Perových kamarádů, se utopí v sudu, když chtěl překonat rekord ve výdrži pod vodou. Ale vedle všelijakých bizarnosti a libůstek zazní i odlišnější postřehy. K nim patří rozpadající se manželství Perovy sestry, snad zachráněné pořádným úderem, který Pero uštědří židlí do hříšníkovy hlavy. A také Renatin komplikovaný vztah s otcem.
Režisér načrtává usedlý, ale přitom jakoby rozbolavělý život kdesi na zapadlém slovinském venkově jako cosi nehnutého, stojatého. Všednodennost evokuje Cvitkovič vcelku věrohodně, vyčítat snad lze jedině zbytečnou rozvleklost. Snaha postihnout cyklické opakování týchž úkonů či týchž návyků spěje k nadměrné statičnosti, která zbytečně zatěžuje divákovu pozornost. Zbytek světa občas připomene odkaz na „kulturní statky“, třeba televizní sledování jednoho dílu italské série o antickém siláku Macistovi. Střih spojí jeho vozatajské soupeření s vražednou ostruhou připevněnou na osu kola maličkého fiátka – je zde nástrojem pomsty.
Pro kameramanskou práci Simona Tanšeka jsou příznačné dlouhé nehybné průhledy, které zachycují dramaticky střídmé dění, občas střídány pozvolnými vertikálními jízdami, stoupajícími například ze dna hrobu až k řečníkovu obličeji. Zvolenému stylu napomáhá i záměrně pošmourné zbarvení obrazu, kdy ani svítící slunko neposkytuje jásavě zářné odstíny.
Cvitkovič chce svým debutantským filmem vyjádřit, že lidské osudy nebývají zpravidla vyhrocené nějakým směrem, podléhají naopak proměnlivosti. Jednou se vede lépe, jindy hůře. A právo na respekt a uznání má každý, ať by byl jakkoli výlučný či svérázný.
