Odehrává se v současné Paříži v rodině dobře situovaných manželů středního věku. Catherine (Fanny Ardant) si ze zvědavosti poslechne vzkaz na Bernardově (Gérard Depardieu) telefonu – k jejímu překvapení jde o poměrně jednoznačné vyjádření sympatií od jiné ženy.
Bernard přizná barvu, ale celou událost odbude tím, že o nic nejde. Catherine si však není jistá, a zachová radikálně: vkročí do bordelu a najme děvku (Emanuelle Béart), jíž pojmenuje Nathalie, aby manžela svedla. Nathalie má potom Catherine vyprávět, co a jak spolu s Bernardem dělali.
Lze cenit, že Žena mého muže se nespokojí s laciným zobrazováním popisovaných radovánek, ale pak bych čekal jistou neprůstřelnost v charakterech. „Náhoda“, která odstartuje zápletku je bohužel nenápadná jako ruka ve fotbale. Hrdinčino jednání je navíc velmi výjimečné, stejně jako chování Nathalie. Chce stárnoucí gynekoložka Catherine tím, že manželovi „zařídí“ sex, zachránit jejich manželství? Jde o sebetyranii, když si od Nathalie nechá vyprávět erotické zážitky s Bernardem? Anebo se jenom diktátorským způsobem snaží ovládat lidi ve svém okolí? Jakkoli, Catherine rozhodně nesnese pasivní roli: i když jí bordelmamá řekne, že Nathalie přijde až za chvíli, protože má zákazníka, můžete si být jisti, že se minimálně půjde nahoru podívat. Catherine by svým způsobem mohla zpodobňovat ženu, která si musela všechno vydupat ze země, a teď se snaží dosažených jistot udržet a jde takřka přes mrtvoly, zaslepena sama sebou. Tomuhle dojmu alespoň nahrává, že Ardantová podává Catherine poměrně razantně a tvrdě, s náznakem tragičnosti a smutku, bez bezprostředních gest, beze stopy uvolnění.
Gérard Depardieu se po scéně pohybuje jakoby pod prášky. Je pravda, že Bernard je jediný, kdo se tváří z celé té krize ustaraně. On je v podstatě oběť. Bylo by zajímavé vidět, jak se v té roli cítí. Režisérka bohužel sleduje jiné cíle. Emmanuelle Béart vypadá i ve svých 38 letech jakosvůdný padlý anděl a právě opačné výrazové rysy obou hereček dávají jinak podvyživenému bijáku alespoň nějakou šťávu. I Nathalie vzbuzuje roj otázek. Po nocích se sice prodává, jinak ale dělá v kosmetickém salónu. Dělá Nathalie práci pro Catherine pro potěšení, nebo jenom pro peníze? Má v tom být symbolika, škleb společnosti? Nejde o to, že Fontaineová jedno ze stanovisek nakonec prostě přednese. Ani u Nathalie bohužel režisérka neřeší motivaci postavy a sleduje ji jaksi z povzdálí. To ostatně pro mně symbolizují i ty tři tečky v původním názvu.
Přes veskrze obyčejnou, nerafinovanou kameru má Fontaineová cit pro prostředí, ve kterém se Žena mého muže odehrává – bar, ve kterém se Bernard s Nathalií potkají, má atmosféru, kvůli které snad stojí za to vyrazit za deštivého dne do kina… když už tedy nejste v Paříži, protože tam je takových barů jak zrnek mouky na chlebu.
