Poté, co Pianistka Michaela Hanekeho získala na festivalu v Cannes 2001 tři významné ceny, dostal se tento rakouský režisér (po čtvrtstoletí působení v televizi a filmu) do středu pozornosti. I toto patrně přispělo k zařazení cyklu jeho děl do letošních Dnů evropského filmu v Praze a Brně. Vedle snímku Funny Games (1997) a nejnovějšího díla Čas vlků (2003) byl uveden i jeho Zámek (1997) vycházející ze stejnojmenného románu Franze Kafky.
Dějová osnova románu i filmu není složitá. Do vesnice přichází zeměměřič K., povolaný správou nedalekého zámku k odborným pracím. K. se marně snaží dostat do zámku nebo se aspoň setkat se správcem, naráží na nezájem a nepochopitelný systém vztahů a závislostí. Do zámku totiž kromě vyvolených dosud nikdo nevkročil, a proto se o tamním dění spřádají fantazie ze zaslechnutých hovorů zámeckých úředníků nebo kradmých návštěv. Zeměměřiči je sice povolen pobyt, ale je zpochybněna potřeba objednaných služeb, a tak musí přijmout podřadnou práci. Během šesti zimních dnů zažije řadu událostí, seznámí se s různými lidmi, ale stále je cizí, nezakotvený. Uprostřed jedné nevýznamné scény vyprávění náhle končí.
Michael Haneke se rozhodl pro doslovný přepis románu, i když s ohledem na takřka čtyřsetstránkovou předlohu musel text komentáře i dialogů krátit. Ve filmu sledujeme příhody muže, kterému již po příchodu hrozí vyhoštění. Musí usilovat o každou věc, nic není samozřejmé - a všechno je jiné, než se mu jeví. Nařízením zámku mu jsou přiděleni dva pomocníci, jejichž podoba mu splývá - a které vůbec nepotřebuje. Možná z vypočítavosti svede servírku Frídu, která údajně byla milenkou všemocného správce Klamma (již volba jména naznačuje vlastnost postavy). Snaží se něco zjistit o postupech zámecké správy a stále je nucen čekat na slyšení, postávat u dveří a doptávat se.
Film se odvíjí stejně pozvolně a takřka nevzrušeně jako výchozí román, postavy a jejich jednání sleduje s pečlivou důkladností. Tělesně nijak zvlášť přitažlivé postavy se chovají v nevábném prostředí jako odcizené bytosti odevzdaně plnící tušené pokyny. Ostatně o jejich jednání se často dovídáme víc ze sáhodlouhých výpovědí než z jejich činů. Pochmurná nálada je navozena jednak posunem barev do hnědozelených studených odstínů, jednak volbou prostředí: děj se odehrává většinou večer nebo v noci, ve špatně nasvětlených místnostech a v zasněžených, větrných prostorách. Vnitřní nesouvislost a nepochopitelnost dění je zvýrazněna náhlým useknutím předváděného a delším zatměním mezi jednotlivými scénami.
K hlubšímu proniknutí do smyslu filmu se musíme vrátit k předloze, či spíše osudům jejího autora. Roku 1922, v době vzniku svého nejrozsáhlejšího, nedokončeného románu byl Franz Kafka smrtelně nemocen a při bilancování shledával, že v životě selhal, když nedosáhl ukotvení ani v soukromí (neoženil se), ani navenek (byl penzionován a jako autor zůstal prakticky neznámý). Zámek vyšel až po jeho smrti a byl nejprve vykládán jako alegorie nedosažitelné boží milosti a teprve podle pozdějších, existenciálních interpretů jde o absurditu lidského bytí. Zeměměřič K. se uchází o práci v zámku nejen proto, aby odhalil jeho tajemství, ale především aby se někde usadil a našel uplatnění. Tato situace se zdá být projekcí Kafkových tužeb, který zoufale hledal ono pevné místo v životě, začlenění do řádu věcí.
Nejznámější a dosud nejúspěšnější adaptací Zámku bylo německé zpracování Rudolfa Noelteho (1968) s Maximilianem Schellem v hlavní roli, které odráží nejen byrokratickou mašinérii a klaustrofobii, ale i jemný humor ukrytý v próze. V devadesátých letech se objevila jakoby loutkovitá adaptace Alexeje Balabanova (1994) a pak verze Hanekeho. Tento tvůrce, který při výkladu svých filmů hovoří v odtažitých termínech (negativní utopie, odcizení, zmrazení citů a „odreálnění“ skutečnosti), je přesvědčen, že jen obraz hrůzy a následný šok může přetvořit naše city a reakci na svět kolem nás. To vše jistě ovlivnilo Hanekeho přepis Kafkova románu, na diváka působícího jako statický, zdlouhavý a ponurý sled obrazů. Jeho pojetí je však každopádně věrné textu předlohy a s jistým úspěchem přenáší i její magičnost do filmového tvaru. Hanekeho Zámek proto může být mimo jiné i dobrým uvedením diváka do Kafkova díla.
