Kult prokletých básníků Edwarda Stachury a Rafala Wojaczka je v Polsku stále živý. Oba se objevují ve filmu Lecha Majewského Wojaczek, jenž se rázem ocitl mezi předními díly současné polské kinematografie. Po slibném debutu (Rytíř, 1979) Majewski emigroval. Žil v Anglii a USA, kde kromě několika jiných snímků napsal scénář a produkoval film Basquiat, pojednávající o dalším prokletém umělci.
Rafal Wojaczek (1945-1972) proletěl životem jako meteorit. Pocházel z průmyslového Horního Slezska, kratince pobyl na studiích v Krakově a pak žil ve Vratislavi. Vydal dvě básnické sbírky, posmrtně vyšlo dalších šest a všechny vzbudily bouřlivý ohlas. Nutno dodat, že se léčil na psychiatrii, měl problémy s alkoholismem a jeho výtržnosti vyvolávaly stále konflikty s mocí. Legenda jeho života a smrti překryla hodnoty jeho rafinované, obtížné poezie. Režisér, pocházející ze stejné oblasti jako jeho hrdina, říká:“ Wojaczek byl rozhněvaný mladý básník, jehož poezie a sebeničivý způsob života měly silný vliv na mnoho mladých. Pil, bil se, proskakoval okny, snažil se oběsit a skákal z třetího patra. V neustálé konfrontaci se smrtí se ji snažil podvést. Ženy ho obdivovaly, ale on měl rád jen sebe. Jako by byl odsouzen k poezii. Věděl, že lidé ve zmatených dobách potřebují mýty. Živil legendy o sobě pomocí triviální reality socialistického Polska.“
Život a tvorba osobnosti typu Wojaczka se navzájem tak prostupují, že vytvářejí legendu, portrét básníka, který „žil tak, jak psal a psal tak, jak žil“. Portrét, který je dílem básníkových přátel, známých i čtenářů. Je i dílem režiséra, který sám usiluje o setření hranice mezi životem a tvorbou: “Ve smrtelné nutnosti, kdy už jsem nevěděl, kam se obrátit, jsem si vymyslel Wojaczka, on je můj společník.“ Majewski se snaží portrét oživit překvapivě prostými prostředky: strohými černobílými záběry zaznamenávajícími obrazy, scény, gesta a výpovědi, ostrým střihem oddělujícím záběr od záběru, pohybem postav uvnitř záběru. Třebaže Wojaczek je v centru dění, mnohé je nevysloveno. Jeho básní je ve filmu poskrovnu. Rodinné i milostné vztahy se odehrávají jen na okraji jako něco nedůležitého. Právě tato zdrženlivost a pokora před tajemstvím života a smrti dávají filmu neobvyklou intenzitu. Přispívá k tomu i odvážná volba hlavního představitele – Wojaczka ztělesnil neherec, mladý slezský básník Krzysztof Siwczyk. Vnesl do filmu vlastní osobnost, která divákovi zůstává nedořečenou záhadou.
Vizionář Lech Majewski natočil film přesně vystihující realitu šedesátých let: „Období, které je tak přitažlivé pro dnešní mládež. Rafal Wojaczek, oblečen ve špinavém kabátě, s cigaretou visící z úst, divoce gestikulující a důstojně popíjející vodku jako kdyby sloužil mši, je typickou hvězdou oné éry. Je to outsider vrávorající na pokraji reality, jako kdyby z ní měl každou chvíli vypadnout.“ Je to polská „socialistická“ reality té doby, ubohé šedé provinční město, temné hospody a bufety jako místa „exkluzivních“ schůzek a nekončící alkoholické tahy.
Wojaczek patří k těm filmům, které diváka chytnou a nepustí. Ihned vysvitne příčina kultu kolem básníka, který nyní zůstane spojen s filmem Lecha Majewského. V souvislosti s filmem se v divákově mysli vynoří ohromující černobílé obrazy a scény; třeba ta poslední, kdy Wojaczek před sebevraždou odkládá své básně a balí je do bílého ubrusu. Když sahá pro svou smrt, slyšíme úžasné rekviem...
Ocenění: Bronzový hrozen v Lagowě 1999, Polský filmový festival Gdyně 1999 – cena za režii, nominace za nejlepší roli – Evropská filmová cena 2000, Hlavní cena Festivalu nezávislého filmu v Barceloně 2000, Art Film Festival Trenčianské Teplice 2000 – Zlatý klíč za režii a kameru.
