Vtipné je, že novinka jde do kin jen o něco později, než nedávno uvedený Pád Bílého domu (Olympus Has Fallen) a zcela jistě se nevyhne srovnávání. Velmi dobře si pamatuji na Armageddon, který vyrazil bojovat o přízeň diváků přibližně ve stejnou dobu jako Deep Impact. Druhý jmenovaný film bodoval u kritiků věrohodnějším pojetím globální katastrofy a líbil se i diváků. A i když se jednalo o velmi úspěšný film, vyhrál nakonec romanticky laděný slaďák v podání těžařů v raketoplánu. Neodvažuji se nyní hádat, ale vůbec bych se nedivil, kdyby srovnání boje o Bílý dům vyhrál německy mluvící americký vlastenec. A proč? Protože jeho pojetí boje s teroristy o sídlo amerického prezidenta je patetičtější, blbovi srozumitelnější a současně zde body budou získávat rutinérsky natočené akční scény. Je tedy White House Down lepší? Není, ale současně není ani horším filmem.
zdroj: Archiv
Klišé ala Roland
Jde pouze o trochu jiné pojetí téhož a to možná zapřisáhlým odpůrcům tohoto režiséra vadí. Dvě hodiny strávené u toho snímku samozřejmě nejsou jen o akční likvidaci padouchů, co chtějí dostat prezidenta, začíná se tak nějak pomalinku, postupně, začíná se zdlouhavým představováním hlavních aktérů. Jen si vzpomeňte, jak dlouho trvalo, než nitro naší planety zlikvidovalo ve filmu 2012 civilizaci. Channing Matthew Tatum je nevýrazným a mimicky naprosto nudným hercem, který tak nějak pomalu asi přebírá hollywoodské břímě akčního hrdiny. Zde se proměňuje v Calea – policistu, který vyrazil s dcerou na prohlídku Bílého domu. Co asi tak ve volném čase policajti dělají, když chtějí ukázat divákovi povinnou dávku přeslazeného patriotismu? Vyjdou si s dítětem do sídla amerického prezidenta Matthewse, kterého hraje Jammie Fox. Je vůbec zajímavé sledovat, jak v hollywoodských filmech postupně urostlé bílé chlapíky po padesátce nahradili afroameričtí herci. Dávná snaha být revoluční a zajímavý zde přerostla v jedno trapné klišé.
Žánrovka, co neurazí
Cale chtěl být samozřejmě členem ochranky u prezidenta, ale neprošel. Takže tato dvouhodinová exkurze mu umožní složit poněkud bizarní reparát. Po poněkud zdlouhavém představení hlavních protagonistů formou tolik u Emmericha oblíbených mikropříběhů, nastupuje klasická řežba, v níž se Tatum posunuje chodbami Bílého domu a přeskakuje překážky jako pohublý Super Mario při neurotickém hledání ledničky s jídlem. Emmerich si však na nic nehraje, servíruje nám klasickou žánrovku, v níž nechybí žádné charaktery, které v takových filmech mají být. Takže tu zakopáváme o překvapivé hrdiny, zbabělce, upovídané i skrytě zlé. Ve filmu je však oproti prezidentské řežbě s Butlerem (Olympus Has Fallen) mnohem méně krve. Je to rychlé, akční, dobře sestříhané, ale krve je prostě méně. Roland je prostě korektnější a chce, aby se nad jeho filmem bavila celá rodina. Děj je předvídatelný stejně jako hořící sirka. Víte, že na konci přijde mírné spálení v podobě patetického závěru, který k Emerichovi prostě patří. A nechtějte, abych řekl, která verze dobytí sídla amerických prezidentů se mi líbila více. Ano, je to ta z Mars útočí.
Hodnocení: 50 %
