Walerian Borowczyk (1923–2006) se narodil v Kwilczi u Poznaně, vystudoval malířství a litografii na krakowské Umělecké akademii, záhy mu však učaroval film, kterému se začal seriózně věnovat v Paříži. Tam v roce 1959 přesídlil natrvalo (ve věku 82 let tu zemřel na selhání srdce).

V první etapě své filmové tvorby se – zejména ve spolupráci s Janem Lenicou – věnoval experimentálním animovaným snímkům. V nich postupně kombinoval herecký projev s animaci a projevoval svébytnou výtvarnou invenci a scénografickou preciznost. Ta se později stala jedním z charakteristických znaků jeho hraných filmů. Již Borowczykova tvorba z padesátých a šedesátých let osvědčuje smysl pro groteskně absurdní humor a pointa každého snímku podtrhuje jeho alegorický smysl. K jeho nejslavnějším animovaným filmům patří Byl jednou jeden…, oceněný roku 1957 mj. Zlatým lvem na MFF v Benátkách, či desítkami cen ověnčená satira na maloměšťácký život Divadlo pana a paní Kabalových (1967).

U nás se v normálních kinech promítaly pouze dva Borowczykovy snímky. Jednak pozoruhodný celovečerní hraný debut z roku 1968 Goto, ostrov lásky. Tato neobyčejně osobitá tragigroteskní vize degenerace samozvané diktatury se objevila pouze v omezené a klubové distribuci. V roce 1980 se do československých kin dostala adaptace románu Stefana Źeromského Historie hříchu – drama lásky padlé dívky, která uvízne v osidlech zločinu. Borowczyk natočil toto dílo v roce 1975 v rodném Polsku (děj začíná ve Varšavě kolem roku 1900). Obřadným zdůrazňováním dekadentních eroticko-kriminálních prvků tu Borowczyk polemizuje – jako ve většině svých filmů – s rozmanitými podobami, které na sebe pokrytecky bere politický a náboženský útlak vládnoucí společnosti.

Z jeho dalších hraných snímků je oceňována mj. romantická tragédie z roku 1971 o zneužití moci Blanche a čtyři erotické epizody z různých století s titulem Nemorální příběhy (1974). ¹⁾ Ty byly ve Francii zprvu zakazovány nikoli kvůli otevřenému zobrazování sexuálních výjevů, nýbrž pro sarkastický výsměch, s kterým tu Borowczyk (sám katolík) napadá oficiální církevní morálku. Veškeré jeho filmy jsou „nemorálními příběhy“ v tom smyslu, jak ironizují reálný dopad různých tabu, která v institucionalizované podobě potlačují svobodu a přirozený sexuální život jednotlivce. Většina Borowczykových snímků se odehrává v určitém uzavřeném světě, provokujícím k touze uniknout ze zmechanizované existence. Podobně jako ve filmech Buñuelových, také u kacířského Borowczyka dochází k těm nejdrastičtějším činům s požehnáním krucifixů.

V některých Borowczykových filmech hrála jeho manželka Ligia Braniceová (poprvé v jeho slavné čtrnáctiminutové adaptaci Maupassantovy novely Rosalie z roku 1966, pak v Gotu a také v Blanche a v Za zdmi kláštera).

Borowczyk točil filmy jen do konce osmdesátých let, poté se vrátil k malířské a sochařské práci. Kritika mu někdy vytýká, že se v pozdější tvorbě zabývá jen dalšími variacemi sexuálně-erotických námětů. V roce 1986 sice Borowczyk spolurežíroval pátý díl Emmanuelly, dlužno nicméně dodat, že jeho režijní přístup k tomuto pokleslému námětu vysoce převyšuje plytké či kýčovité „produkty sexyřemeslníků“ typu Justa Jaeckina, Davida Hamiltona či pozdějšího Tinta Brasse. I ve svých perverzně laděných „rituálně sexuálních“ opusech se totiž Borowczyk vyjadřuje výsostně vizuálními prostředky (dialogů je tu mnohem méně, než bývá v erotickém žánru obvyklé). Způsob vyprávění – s autenticky působivým využitím reálných zvuků a vybrané hudby starých mistrů – je u tohoto tvůrce vždy mnohem důležitější nežli samotný námět. To platí také o jeho nejkontroverznějších filmech, jakými jsou především tituly Bestie (humorná erotická fantazie natočená v roce 1975 na motivy Mériméeovy povídky Lokis), Za zdmi kláštera (1978), Hrdinky zla (1979), Lulu (1980), Doktor Jekyll a ženy (1981), Umění milovat (1983) či Obřad lásky (1988).²⁾

^{Výběr z filmů Waleriana Borowczyka uvádí pražské kino Ponrepo v dubnu 2004.}

¹⁾ O svém průkopnickém filmu Nemorální příběhy Borowczyk v roce 1974 řekl: „Šlo mi o natočení erotického, to znamená antipornografického filmu, ve kterém anatomické obrazy nemají vůbec význam. Chtěl jsem prostě vyjádřit vitální rozkoš. Pornografie je určitý úhel pohledu, jsou lidé, kteří vidí pornografii v přemnoha věcech, ale já nikoli. Pojem pornografie má svůj smysl hlavně v cenzuře - kdyby neexistovala cenzura pro dospělé, nemělo by slovo pornografie vůbec žádný smysl. Nenatočil jsem Nemorální příběhy jako odpověď na aktuální produkci, ale spíše jako jasný postoj proti cenzuře, která je pro tvůrce neoddiskutovatelným omezením.“ Tyto Borowczykovy výroky korespondují mimo jiné se slovy Bernarda Bertolucciho, který o rok dříve v souvislosti s útoky mravokárců na svůj film Poslední tango v Paříži prohlásil: „Pornografie neexistuje – je to jen výmysl vydavatelů necudných knih, aby přilákali lidi na vábničku pornografie.“

²⁾ Borowczyk bývá kvůli těmto snímkům občas obviňován z pornografičnosti, daleko spíše jde však o díla, jež s revoltérsky osobitou noblesou navazují na tradici zejména francouzské erotické literatury.