Brazilský snímek Vzpoura ve věznici Carandiru, který vypráví o posledních letech existence největšího vězení Jižní Ameriky, věrohodně načrtává odlišnou mentalitu i odlišné pohnutky, než jaké známe z jiných výpovědí o věznicích. V saopaolské věznici Carandiru panoval svět sám pro sebe - vězni tam dodržovali vlastní zákony a uznávali přísnou hierarchii mocenských pozic svých "předáků", kteří řešili spory a konflikty mezi vězni. Diváky asi překvapí nebývale liberální poměry, dovolující vězňům volný pohyb i mimo cely. Masové návštěvy příbuzných a blízkých nikdo neomezoval, na nádvoří se směla pořádat sportovní utkání i koncerty. Ředitel věznice bez obav o svou bezpečnost procházel chodbami kolem cel všemi respektován. V Carandiru nebují šikana dozorců, které sotva zahlédneme, nevadí ani zjevná přeplněnost. Vězňové přijímají své odsouzení jako součást existence - dokonce se ke svým činům hrdě hlásí, neboť je považují na stvrzení osobní cti. Ať mstili sestřino ponížení nebo podraz kumpánů, byli přesvědčeni o oprávněnosti svého počínání.
Hector Babenco má s vězeňským prostředím již své zkušenosti, i když v odlišné poloze stylizovaného komorního dramatu s politickými přesahy - i u nás známe Polibek pavoučí ženy, který jej před lety proslavil. Vzpoura ve věznici Carandiru volí dokumentárnější pohled, jakýsi expresivní verismus známý již z filmů jako Amores perros - Láska je kurva. Babenco umístil do centra příběhu lékaře, jenž trestance vyšetřuje kvůli AIDS a drogové závislosti. Inspirován zápisky skutečného doktora nechává promlouvat jednotlivé vězně a v retrospektivách přibližuje, co spáchali a za jakých okolností k tomu došlo. Zatímco postava lékaře (Luiz Carlos Vasconcelos) zůstává dosti matná, dramaticky nerozvinutá, jakoby jen přihlížející dění, vězňové jsou typově vybráni velice věrohodně. Už výrazné obličejové fyziognomie zjednávají pozornost, přispívajíce k sugestivitě dění ve věznici. V několika exteriérových epizodách vidíme události, které jejich aktéry přivedly za mříže. Nepopírám, že inscenační přesvědčivost někdy pokulhává, když režisér tezovitými dialogy a zápletek sklouzává k ilustrativnosti, k žánrovým klišé - herci zpravidla nejsou s to zprostředkovat složitější hnutí mysli.
Babenco zvolil mozaikovitou strukturou, v níž přibližuje osudy několika uvězněných, s nimiž doktor rozmlouvá a kteří se svěří se svými osudy. Snaží se o co největší pestrost, i když v některých případech jej lze podezírat z přílišné poplatnosti pochybným atrakcím - týká se to zejména okázalého sňatku do ženských šatů navlečeného transsexuála Lady Di s doktorovým pomocníkem, ale také chlapíka, jenž si pořídil dvě milenky, které na sebe vzájemně nevraží, načež, do obou zjevně zamilovaný, se je i za mřížemi snaží usmířit. Působivější jsou ovšem ty příběhy, která se skutečně dotýkají tragických zauzlení, třeba drogového dealera Zica ve vězení, jenž sám propadl závislosti, nebo těžkým zkouškám vystaveného přátelství dvou kamarádů, málem rozvráceného proradnou manželkou jednoho z nich. Teprve když chudák manžel zjistí její vražedné úklady, pozdvihne zbraň jak proti úplatným poldům, tak proti ní. A jen málokdo se dočká, že by prošel vězeňskou branou zpět na svobodu.
Příběh vězňů, jejich odevzdanosti i nadějí, však získává nečekaně brutální pointu, bez pochyb bravurně nasnímanou i odvyprávěnou. Avšak vyčítám jí, že do vyprávění dorazila nemotivována, zbavena hlubší vazby na předchozí události, navíc údajně vyprovokována pouhou banalitu. Podle jednoho z různých svědectví se totiž poškorpili dva vězni a jejich konflikt přerostl do masivních nepokojů. Jenže právě v tom spočívá základní slabina – sporů daleko závažnějších zažila vždy přeplněná věznice bezpočet. Není nijak ozřejmeno, proč teprve nyní propukly ničivé protesty. Ani doktor incident nevysvětluje, nebyl totiž přítomen. Předkládá tudíž jen zprostředkované údaje, které zaslechl. Existují různé verze události, která posloužila jako roznětka, i protichůdné verze krvavého vpádu, který následoval. Něco jiného říkají zásahové jednotky, něco jiného vězni - a pravdu zná asi jen Bůh. Režisér se však přiklání na stranu vězňů, kteří se jakoby v bezprostředních výpovědích přímo do kamery dušují, že krveprolití propuklo bez důvodu.
Trestanci po ředitelově výzvě dokonce dobrovolně složili veškeré potají vyrobené zbraně. Ale velitel zásahové jednotky nedbá ředitelových slov, že situace se uklidnila. Jeho muži se sadistickou rozkoší střílejí na každého, koho potkají na chodbách, dokonce ani cela není bezpečným úkrytem. Podle oficiálních údajů si zásah v roce 1992 vyžádal 111 obětí. Dovětek sděluje, že po tragických událostech byla věznice v roce 1999 uzavřena a posléze zbourána.
